Nenávidím ho -> miluju ho?

Ty lháři

Nechápal jsem jeho slova, jak spojil? Co vyvolal? Jak, že to teď poznám? Nic nechápu a přes tu bolest nemůžu ani uvažovat, natož logicky. Bolest se stále stupňovala, jakoby se něco ze vnitř do těch zad tlačilo. Bylo to divný a strašně to bolelo.

Ucítil jsem jakoby prasknutí. Divný pocit. Před očima jsem měl jen bílou podlahu, nevím, co se mi dělo na těch zádech, ale příjemný to nebylo.

Bolest přešla, jakoby se po ní slehla zem. Narovnal jsem se a stoupl si. Snažil jsem se podívat na svá záda a jakmile jsem otočil hlavou, tak jsem vyjekl a koukal se na to s vystrašeným pohledem. C-co to je? To jsi ty, ty pitomče. Co to meleš? Tobě to nedošlo? ach jo...ty jsi fakt vypatlanej. Nemel, tedy vlastně mel, ale vysvětlení né blbý keci! Ty pokusy se vydařily, byl jsem ti dán já... No to je teda výhra.... a já ti dokážu dát křídla a díky mě taky můžeš, ne to ti neřeknu, je sranda tě takhle vyděšenýho vidět. Mluv! Ne. Mluv!! Tůdle nůdle. Neser! Neseru, já jen mluvím. Grrrr. Štěkat začít nechceš?

Koukal jsem na něj, na ty obrovský křídla barvy obou jeho očí.

"A kdo říkal, že žádný nadpřirozeno není, co?" Řekl jsem vítězoslavně. Vytrhl jsme si z rukou ty hadičky, který mě mimochodem už hodně štvaly a vydal se k němu. Když jsem byl, ale asi metr od něj, okřikl mě abych zůstal tam, kde jsem. Nechápal jsem to, a tak jsem na něj jen zmateně koukal.

Ten kretén za mnou šel, já nevím, co s tím a on si na to jako chce šáhnout?! Jako really?! Hele ty pane tajemný, může se toho dotknout? Jed to není, takže klidně.

"Myslím, že ty se v tom vyznáš líp než já, takže se na ty věci vylízající mi ze zad podívej." Oznámil jsem mu s nezájmem. On přiběhl, jak nečekáné a začal se na ně dívat snad ze všech směrů.

"Hmmm.... máš krásná křídla, zkus s nimi zamávat." Zamával bez problémů, bylo úžasné to vidět. Vypadaly jako oheň....heboučký oheň. Tiše jsem se zasmál, to můžu vymýšlet fakt jen já.

"Měl bych tě někdy zhodil z nějakého útesu, jestli vylítneš." Řekl jsem humorně myslím ale, že jsem ho jen zas naštval, protože mi věnoval nevraživý pohled a slova, že mě z toho útesu shodí taky.

"Já, ale nemám křídla, ty chytrolíne." Podotkl jsem.

Ještě chvíli jsem si je prohlížel, když tu najednou někdo zaklepal na dveře a chtěl je otevřít. Rychle jsem přiskočil ke dveřím a tahal za kliku tak, aby zůstali zavřené.

"Pane Aobaro jen vám nesu oběd, otevřete." Ozvala se sestřička z druhé strany dveří.

"Nemůžete přijít tak za dvě hodiny? Nemám ještě hlad." Pravda byla, že jsem měl už strašnej hlad, protože poslední, co jsem měl, byl ten čaj, co mi udělal Jyubo, ale co už.