Nenávidím ho -> miluju ho?

Zlost, velká zlost

Spinkal jako miminko, sice celý od krve, ale byl roztomilý. Hladil jsem ho po hlavě, je to moje, jen moje děvka. Ale i děvka si zaslouží odměnu, když byla šikovná.

Po asi hodině se začal kroutit a zmítat, jakoby se mu zdálo něco hrozného. Začal jsem ho budit, ale nereagoval. Co kdybych se mu zkusil nabourat do hlavy a podívat se, co se mu děje?

...... Co?! Nic nevidím?! Jak to? Vždyť jsem ještě před chvílí mohl! Jakto, že teď ne?!

Byl to velmi dlouhý spánek, ovšem vše musí skončil a já se probudil. Otevřel jsem oči a uviděl pána, ale ještě v jeho těle!

"Dobré ráno pane."

Usmál se a pohladil mě po hlavě.
Abych vám ho blíže popsal: byl to vysoký muž s vypracovanou postavou, havraními vlasy a tmavě zelenýma očima.

Poručil mi, abych udělal snídani.
Se slovy 'Jistě pane.' jsem se vyhrabal z postele a vydal se do kuchyně. Co to? Jak to že na sobě nemám žádně obvazy, jizvy ani rány???

Radši jsem to neřešil a pustil se do přípravy palačinek, vím, jak je miluje. Dal jsem mu na ně tvaroh s jahodovou marmeládou a spolu s vidličkou mu to odnesl. Nechal mě, abych si sedl na pohovku a pustil se do nich.

Když dojedl, talíř nechal talířem, ovšem ještě před tím, než odešel, mě opět varoval, že utéct nemá cenu, poté odešel. Vzal jsem talíř a šel ho umýt, ale když jsem se vrátil, viděl jsem, že dveře jsou doširoka otevřená.

Vykoukl jsem ven, nikde nikdo za to ale, co to nevidí očko mé modravé? Dveře od domu jsou pootevřené. Znova jsem se rozhlédl, stále nikdo nikde, a tak jsem vyrazil přímo k nim, rozrazil je a utíkal co nejdál. Slyšel jsem za sebou, ještě nějaký hluk, ale já běžel co nejrychleji a hlavně co nejdál.

Když jsem si myslel, že už jsem dost daleko, jsem zastavil. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, kde jsem. Už zorientovaný jsem si to namířil, co nejkratší cestou domů.

Ještě ten den mě naši vzali na výslech na policii. Vše jsem jim řekl a oni mě a oni mě poprosili, jestli bych jim nepomohl ho chytil. Nebyl jsem proti, i když moji rodiče ano, ale já nechtěl, aby se tohle stalo znova, komukoli. Dali mi sledovací čip a doslova mě vypustili zpět do ulic.

Překvapilo mě, jak byl rychlý. Ani ne za půl hodiny jsem byl zase tam, odkud jsem ráno utekl. Teď jsem však ale jsem poznal, co znamená dostat pořádný trest.