Nenávidím ho -> miluju ho?

Nech mě být, prosím

Trhaně jsem dýchal a nemohl se uklidnit. Proč to říká? Proč se mi snaží pomoct? Má k tomu nějaký důvod? Určitě. Má se mnou plány do budoucna. Vím to, chce, abych se mu úplně oddal, aby si se mnou mohl dělat co chce, tak jako tehdy oni.

Já to ale nechci, nechci, aby se to stalo znova. Proč si to muselo vybrat tu daň znovna teď? To nemohlo počkat?  A proč to chce on?

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se mi hrnuji slzy do očí. Schoulil jsem se do klubíčka, oddělal hlavu z jeho klína a odjal se rukama.

Nechci ho cítit, ne když vím, co po mně bude chtít. Byl jsem nějak úplně na dně, zase, co mám dělat? Jak se mám posunout dopředu, když nevím ani jak se zvednout? Kéž by tu teď byla Ai, vždycky mi dokázala pomoct.

Odsunul se, jak nečekané. Nevím, co mám dělat. Mám odejít nebo zůstat? Pomůžu ti. Jak? Víš, možná bych ti to měl říct dřív, ale nezvykej si. Já dokážu ještě jednu věc, než vytvořit křídla. Huh? Umím číst myšlenky, ale jenom těm, ke kterým něco cítíš ať hlubokou nenávist přes pevné přátelství až k lásce. Vím, co si myslí, vím proč se odsunul, ale nemůžu ti to říkat, je to zakázaný. Můžu ti tím ale pomáhat. Co? Jak? Nechápu to. To nevadí, ale hlavní je, že pokud ho chceš, změň své plány, nechtěj si ho přivlastnit nebo to dostatečně skryj ať to z tebe nevyzařuje jako světlo z lampy. Jenomže, já to chci a když to chci, tak to mít budu. Jsi idiot?! Jo, jsem, nebudu mu mazat med kolem huby, jenom aby se uklidnil. Musí to příjmout. A dál se nevyjadřuj, jasné?! Ale pak už nebul, že odešel.

"Uklidni se, ať to vypadá, jak to vypadá, neublížím ti, ano? Takže přestaň řvát." Znovu jsem ho začal hladit, i přes slabé protesty, jsem si ho vysadil na klín a začal s ním pohupovat, jako s miminem.

Po chvíli se mi podařilo se mu vymanit z náruče. Schoulil jsem se do jednoho rohu postele. Znova se po mě natáhl.

"Proč mi lzeš do očí?! Nebudu věřit lži, ani kdyby to bylo to poslední, co by mi zbývalo. Nech mě prostě být!" Můj hlas byl ještě pořád rozřesený, ale bylo mu zřejmě dobře rozumět, protože se zarazil.

Poznal to, on měl pravdu.

"Je fajn, že vidíš pravdu, takže na rovinu, ať po tobě chci nebo spíš budu chtít cokoliv, tak ti neublížím, ne fyzicky a odcházet nehodlám, chápu, že mě vidět nechceš, ale já tu chci být a ty to budeš tolerovat. Možná si z tebe chci udělat minimálně poskoka, ale nesnesu pohled na to, jak řveš, prostě se zklidni." To nebylo od tebe moc hezké. Já vím, ale takhle to bude jednodušší, vyřve se jenom jednou, takhle by musel vícekrát a za druhé, je dobře, že zná pravdu. I tak jsi mohl být milejší. Mohl, ale nebyl.

"Radši bych fyzickou bolest než psychyckou." To bylo jediné co jsem měl sílu říct. Bylo to strašně, celé tělo se mi třáslo a já měl co dělat, abych mu mohl otevřít pusu nebo-li mlel jsem z posledního. Jsem si plně jist, NENÁVIDÍM HO!