Nenávidím ho -> miluju ho?

Wow

Vyrazili jsme. Sice nemám tušení, kam jít, ale to se vyřeší.

"Akio, nevíš o nějaké místě, kde nikdo není a já bych mohl zkusit letět tak, aby mě nikdo neviděl?"

"Ne."

"Škoda ani někde v lese?"

Lhostejně jsem pokrčil rameny.

S ním se teda dá bavit.

"Tak tam pojďme, třeba něco najde." Ta jeho nálada a to ticho mě sere. Zahli jsme na cestu, která vede z města do blízkého lesa. Nevím kudy, ale prostě jsem tím lesíkem kráčel, pořád rovně. Akio za mnou šel, jakoby ani neexistoval.

Dorazili jsme na jakousi mýtinku na srázu. Tady by to i šlo. Akio za celou dobu ani necekl. Sedl si a vytáhl sešit, že ho to učení baví....

Parazite, dej mi ty křídla! Nedám, dokud mě nezačneš oslovovat jinak. Neser a naval křídla. Ne! Slibuju, že ti to jméno ještě dneska dám. Tch, tak dobře.

Ucítil jsem opět lehkou bolest na zádech a uviděl křídla. jsou krásná, opravdu. Roztáhl jsem je s tím, že poletím. Akio zvedl hlavu a podíval se na ně, nedivím se mu, jsou opravdu krásná.

Ta křídla jsou fakt pěkná, vždycky jsem obdivoval ptačí křídla, kolik můžou mít barev a tvarů.

Musí to být úžasný pocit, jen tak vzlétnout, nachat si vlasy čechrat větrem a na nic nemyslet. Musí to být skvělé, být volný.

Ale co se dá dělat, osud obdaroval jeho ne mě, takže jsme otevřel své poznámky a začal se učit. Musím říct, že toho teda bylo.

****

Nevím jak dlouho jsme tady byli, ale už mě z toho začínala bolet hlava, když v tom si přede mě Jyubo stoupnul. Tázavě jsem k němu zvedl zrak.

Iritovalo mě, jak si mě nevšímá, takže jsem si před něj stoupl. Podíval se na mě, já se k němu sklonil a vzal si ho náruče. Ano, slíbil jsem mu, že se nic nestane a taky že nestane. Všemožně na mě křičel ať ho pustím a škubal sebou, já to jen plně ignoroval. Zamával jsem křídli. Doteď jsem byl tak maximálně deset centimetrů nad zemí, ale hodlal jsem tu vzdálenost zvýšit.

"Akio, neškubej sebou tolik a zavři oči. Slibuju, že se nic nestane." On po mě jenom zase řval, ale cukat se přestal a i oči zavřel, nevím proč to udělal, ale udělal to a jsem rád.

Zamával jsem křídly pořádně až se moje špičky odlepili od země a neustále s nimi mával v rukách stále s Akiem. Vzlétl jsem metr, dva, tři až jsem byl ve výšce korun stromů a po nepatrném mávnutí jsem byl ještě výš. Zrovna zapadalo Slunce, byla to opravdu nádhera, snad se mu to bude líbit.

"Otevři oči."

Poslechl jsem, když jsem to ale uviděl, úplně jsme je vykulil, tak krásné.

"Páni, to je nádhera." Zašeptal jsem překvapeně. Hezčí západ slunce jsem ještě neviděl. Na rtech se mi objevil menší úsměv.