Nenávidím ho -> miluju ho?

Že by?

Zase jsem se začal tiše pochechtávat, nemůžu pomoct, je tak vtipný, když se stydí. Pohledem jsem zabloudil na stolek, stál na něm oběd. Natáhl jsem se pro něj a podal mu ho.

"Na, měl bys jíst jinak se odsud nedostaneš."

Přikývl jsem a vzal si oběd, v jedné ruce jsem držel talířek, ale druhou bych se moc nenajedl, když ji mám v sádře. Podíval jsem se na Akiho.

"Aki? Mohl, mohl bys..?" Nebyl jsem schopen to doříct, tak strašně jsem se styděl, musel jsem být rudý až na prdeli.

"Si nepoužitelný člověk pro domácnost."

S tím jsem mu sebral talíř a začal ho krmit jako malé dítě. U prázdný talíř jsem položil zpět na stolek.

"Takže, co teď?"

"D-děkuju." Podíval jsem se na něj se stále zrudlým obličejem. Vím, co bych chtěl dělat teď, stulit se k němu a nepustit ho, ale to by se mu moc asi nelíbilo a já nebudu dělat nic proti jeho vůli, ne teď....

Chvíli jsme si koukali navzájem do očí a já váhal, jestli zůstat mlčet nebo mu vyklopit, co chci, ale nakonec jsem se přeci jenom odvážil. Nejdřív jsem sklopil pohled a začal se pomalu zakrývat dekou.

"A-Aki, já, já bych ch-chtěl nooo, za- za teb-tebou, ne-nevadí?" Vysoukal jsem ze sebe s obličem už téměř schovaným pod dekou.

Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu.

"Jak jako ke mně?"

Ke komu asi tak? Vidíš tu někoho jiného? Tohle byla tak blbá otázka.

"H-hai. (ano)"

Nechápavě jsem na něj koukal, cože to po mně chce???? On měl však hlavu pod peřinou, takže kdo mi to prosím vysvětlí? Za chvíli jí vystrčil a koukl se na mě pohledem, který jsem u něj snad nikdy neviděl.

Koukal jsem na něj stydlivým a prosebným pohledem, ale i v tom se míchala touha po něm, já musím být opravdu blázen, tohle není normální, ne u člověka mojí povahy.

"V-vadí t-ti to? Ne-nemu-musíme." Já nemůžu mluvit srozumitelně, bože, jsem marný případ.

Stále jsem na něj nechápavě zíral, ano vím že jsem debil, ale já nechápu co po mně chce!

"Cože po mně chceš?"

"Prostě se chci k tobě stulit!" Vyštěkl jsem na něj a uraženě zalezl pod deku, kde jsem ještě kuňkl.

"Ale pokud necheš, nevadí." Je zajímavé jak naštvanost donutí člověka mluvit souvisle.

Taky vám připadá, že se chovám jak ženská? Mně teda jo a to hodně. Grrr. Stejně jsem na něj naštvanej, blb malej nechápavej, ale přesto ho nadevše miluju.

Když na mě štěknul, tak jsem sebou cukl, lekl jsem se. Ale když si zalezl pod peřinu byl to vrchol, začal jsem se smát, až jsem spadl z postele. Na zemi jsem se už jakš takš uklidnil.