Defender 《Avengers》✔

10.Zase!?

Do obličeje mi svítilo nepříjemné světlo. Pomalu se mi začínaly vracet všechny smysly a začala jsem nabírat vědomí. Pobouzení z bezvědomí mi vážně chybělo. Schopnosti byli bohužel ještě zablokované. Chtěla jsem si promnout oči, ale zjistila jsem nepříjemnou věc. Nohy i ruce, jsem měla přivázané k židli, na které jsem seděla. Paráda. Lepší už tu být nemůže. Otevřela jsem tedy konečně oči, abych zjistila, kde to sem. Malá uzavřená místnost. S tím, že už to lepší být nemůže, jsem se trochu spletla. Můj pohled se zastavil nalevo ode mě a já ztuhla. V rohu si hezky podřimoval obří tygr. Tak to bude menší problém. Je jasné, že až se vzbudí, bude nenajedený. A já s ránou na břiše, která se ještě nestihla zacelit, jelikož jsem moc slabá, je ideální možností, aby na mě zaútočil a myslel si, že jsem kořist. Myslím, že tu bude ještě veselo. Opatrně a hlavně potichu jsem se snažila uvolnit ruce a nohy. Šlo mi to docela dobře, teda do té doby, než se ozval hlasitý zvonek.

„Jako vážně.“ postěžovala jsem si.

Tygr se otočil a vstal. A sakra. Vykašlala jsem se na tiché vysvobození a ránou o zem jsem židli rozbila. Tygr se ošil a otočil se ke mně tváří v tvář. Naskočila mi husí kůže. Ne, že bych neměla ráda zvířata, osobně tygry miluji, ale v mé aktuální situaci, mi trochu strach naháněl. Vzala jsem kus židle ze země a pomalu jsem se vydala ke dveřím. S tygry jsem ale nespouštěla oči. Celou dobu jsme navazovali oční kontakt. Nevím, jestli to bylo dobře, ale jelikož zůstával stát, bylo mi to šumák. Byla jsem kousíček od dveří, když po mě skočil. Ohnala jsem se kusem židle a praštila ho. Tím jsem ho od sebe trochu oddálila, ale taky dost naštvala. Vzala jsem za kliku, ale pro moje překvapení bylo zamčeno. Jak jinak. Tygr se ke mně pomalinku přibližoval. Kdybych měla schopnosti, tak ho uspím a je klid. Jenže to jsem nemohla. Musela jsem rychle něco vymyslet. Jediné, co mě napadlo, bylo vyrazit ty dveře. Jelikož byl tygr skoro u mě, neváhala jsem a vší silou do dveří kopla. Pro moje štěstí to stačilo a dveře se uvolnily. Jen tak tak jsem je zavřela a tygr do nich naletěl. Zabarikádovala jsem je závorou, která tam byla, a sjela jsem po nich dolů.

„Bravo.“ zatleskal pobaveně Ward.

„Ty seš zas tady.“ zabrblala jsem podrážděně.

„Přece bych nemohl toto propásnout.“ ušklíbl se.

„Ráda jsem tě pobavila, ale už budu muset.“ zvedla jsem se.

„Ale kam pak byste chodila, slečno Starková.“ objevila se na druhé straně chodby zase ta ženská.

„Vy jste tu taky. Kdo se tu objeví ještě?“ protočila jsem oči.

„Ještě je tu s námi asi 300 agentů. Bohužel to ale neviděli.“ zašklebil se Ward.

„To mě vážně mrzí.“ vyšpulila jsem spodní ret.

„Prosím následujte mě, slečno Starková.“ pobídla mě žena.

„Až mi řeknete, kdo jste. S cizími lidmi mám zakázáno mluvit.“ založila jsem si ruce na prsou.

„Raina.“ usmála se a rozešla se chodbou pryč.

Ward do mě zezadu strčil, abych šla taky. Opět jsem protočila oči a následovala tu divnou ženskou. Došli jsme do nějaké jiné místnosti, kde už díky bohu nebyli tygři, za to jiná, pro mě dost známá věc.

„To už Hydra přišla i o fantazii?“ ušklíbla jsem se.

Abyste věděli, co tu bylo. Byla tu káď s chemickou vodou, v které mě Hydra naposledy mučila a dělala na mě pokusy. Raina nic neřekla a pokynula hlavou k Wardovi. Ten mě chytl nepříjemně za paži a dovedl mě ke křeslu, nad kádí. Připoutal mě k němu a odešel zpátky za ní.