Monster? No, Stark. (Avengers CZ)✔

19. - Odpuštění.

Trvalo to hodiny nebo snad i dva dny, ale z pokoje jsem nevylezla. Nechtěla jsem je ani vidět. Už jenom proto, co před tím nabubřelým idiotem řekli. Od Pietra to znělo, jako bych na naše děti vůbec nemyslela. A od Tonyho? Jako kdybych byla malý dítě! 

Dobře, vycházela jsem jen v noci, kdy ostatní už spali. Vycházela jsem, protože Will s Daphne měli hlad. Jak obtížný je nosit dvě miminka v sobě. Ale miluju je. Nelituju toho, že je mám. 

Pohlédla jsem na hodiny v rohu obrazovky. Ukazovaly něco málo po druhé hodině, takže jsem si na sebe vzala župan a vydala se pro nějaké jídlo. 

Vešla jsem do kuchyně a otevřela lednici. Vzala jsem si litr mléka, jogurty, nějakou tu šunku, pomazánkové máslo a sýry. Potom ještě pomerančový džus a nějaké to pečivo s cereáliemi. Přeci jen ti dva se musí narodit zdraví. 

Naskládala jsem to do tašky, kterou jsem si vzala s sebou, a šla zpátky do pokoje. "Friday, nikomu ani slovo," zamumlala jsem ještě a vklouzla do pokoje. 

Jídlo, které potřebovalo být v chladnu, jsem dala do koupelny, ve které jsem zapnula klimatizaci, a zbytek si nechala u sebe. 

Vzala jsem si housku, položila na ní sýr a zapnula další díl Game of Thrones. Když jsem dokoukala díl, byly tři hodiny ráno. Asi nejvyšší čas jít spát, i když...stejně jedno do kolika spím, protože se s nimi stejně nebavím, takže co...

Stejně jsem ale zaklapla laptop, odložila ho na noční stolek a zavřela oči, abych se pokusila usnout. 

° 

Ráno jsem se probudila celkem brzo, na to, v kolik jsem šla spát. Bylo půl desáté. Vylezla jsem z postele a šla se vysprchovat a umýt si hlavu. Musím uznat, že mě pomalu přestávalo bavit být zalezlá v pokoji a nemít žádný kontakt s ostatními. 

Pokud se už někdo odvážil zaklepat na moje dveře, byli to ti samí lidé. Tony, Pietro nebo Wanda. Vždycky jsem je odehnala pryč, nechtěla jsem se s nimi bavit, ač Wanda nic neudělala, ale něco mi říkalo, že jí posílá Pietro, aby zjistila, zda jsem v pořádku. Ačkoliv ta už se tu delší dobu neobjevila, chodila po čtyřech hodinách a už jsem o ní neslyšela dobrých dvanáct. Možná jí to přestalo bavit. 

Ale když jsem vylezla z koupelny s ručníkem kolem těla, uvědomila jsem si jakou chybu jsem v noci udělala. Zapomněla jsem zamknout. A to se mi nyní vymstilo, protože o zavřené dveře se opíral Pietro. 

Ve tváři měl vepsané zoufalství a vypadal, jakoby dobré dva dny nespal, což mohlo být klidně možné. Na sobě měl mojí oblíbenou černou košili a černé džíny. Věděl, že tímhle mě dostane, ale nechtěla jsem se poddat. 

Zamračila jsem se a založila ruce na prsou. "Řekla bych, že jsem se vyjádřila dost jasně," odtušila jsem chladně. 

Podíval se mi do očí zoufalým pohledem. "Emily...nech toho. Ubližuješ nám tak...Tony je na tom nejhůř," řekl a snažil se mě obměkčit. 

"A myslíš si, že když ses mě před tím imbecilem nezastal, že mi bylo dobře? Děláš, jako bych na naše děti nemyslela!" vykřikla jsem zlostně. 

"Chci, aby byly v bezpečí, to je všechno," bránil se Pietro. 

Odfrkla jsem si. "A ty si myslíš, že když dovolím, aby nás monitorovali jako pokusný králíky, tak budou ve větším bezpečí?! Ani náhodou! Nebudu souhlasit s takovou kravinou, to po mně nežádej," ohradila jsem se. 

Povzdechl si. "Měla bys vědět, že Wandu Tony poslal na jednu jeho chaty, aby se to neštěstí, co se stalo ve Wakandě, neopakovalo. Je tam s ní Vision," řekl a jeho hlas zněl až podivně zlomeně.