Monster? No, Stark. (Avengers CZ)✔

22. - Avengers na dvě poloviny? Ani nápad!

Když jsem konečně nabrala vědomí, první, co jsem uviděla, byl modrofialový strop mého pokoje. Posadila jsem se a rozhlédla se. Byla jsem v pokoji. Sama. 

Vstala jsem z postele a vešla do koupelny, kde jsem se osprchovala. S ručníkem kolem těla jsem vešla zpátky do pokoje a převlékla se do bílých džínů a černého trička a trošku větším výstřihem. Vlasy jsem si spletla do jednoho francouzského copu. Na oči jsem nanesla řasenku a na kruhy pod očima korektor, který jsem zapudrovala. 

Jakmile jsem byla hotová, tak jsem vyšla z pokoje a zamířila si to do kuchyně. Je mi jasné, že až se uvidím s Tonym, přetrhne mě vejpůl. 

Z lednice jsem si vzala pomerančový džus, nalila si ho do skleničky a odešla do obýváku. Tam jsem narazila na Tonyho, Pietra, Visiona a nějakého mladého kluka, kterému mohlo být tak osmnáct. 

Sotva jsm se objevila, tak se na mě Tony podíval a jeho tvář zkameněla. "Emily, musíme si promluvit," řekl chladně. Nikdy jsem ho takhle mluvit neslyšela. 

Kousla jsem se do rtu, protože mi došlo, že to bude vážný. "Jasně, tati," kývla jsem. Zachytila jsem ještě Pietrův pohled, který byl zdrcený. Zamrkala jsem na něj, ale on se odvrátil. Nechápala jsem to. Jakoby se se mnou nechtěl bavit. 

Tony kolem mě prošel, vzal mě za loket a odtáhl do kuchyně. Tam přibouchl dveře a otočil se ke mně. "Emily, to co jsi předvedla, bylo unáhlené a nezodpovědné. Nehledě k tomu, že den předtím jsi prodělala srdeční zástavu," řekl a zamračil se. 

Založila jsem ruce na prsou. "Takže se Avengers vážně rozdělili. Kde je Steve, Wanda, Barnes, Clint, Sam a Scott?" zajímala jsem se. 

"Wanda, Sam, Scott a Clint jsou ve vězení. Rogers a Barnes nevím kde jsou," odpověděl zamračeně. "Každopádně, co se týká tebe, mladá dámo, máš domácí vězení. Do odvolání. To, že jsi z nás na tom letišti udělala idioty, tě vyjde draho!"

Škubla jsem sebou a zacouvala zpátky. "To snad nemyslíš vážně! Clint, Wanda, Sam ani Scott nejsou zločinci! A pokud jde o to, co mi budeš zakazovat a co ne, tak nejsem malá holka!" vykřikla jsem naštvaně. 

Tony založil ruce na prsou. "Je ti jen devatenáct! Dokud nedosáhneš dospělosti, stále za tebe mám zodpovědnost! Takže do svých jednadvaceti mě budeš poslouchat na slovo!" křikl rozzuřeně. 

"Hlavně že ses o mně staral i ty předchozí roky, co?!" vyčetla jsem mu. Jakmile jsem to ale řekla, došlo mi, že jsem přestřelila. 

Tony zbledl jako stěna a přešel ke mně. Napřáhl se a vrazil mi facku. "Padej do svého pokoje, Emily! Bez mého vědomí se nehneš ani na krok!" zařval vztekle, popadl mě za loket a vystrčil z kuchyně. 

Zastavila jsem se na chodbě a tupě hleděla před sebe. On mě praštil. Ten Tony, kterého jsem milovala jako otce, čímž také byl, na mě vztáhl ruku. 

Dala jsem si ruku na postiženou tvář a do očí mi vhrkly slzy. Otočila jsem se k zavřeným dveřím kuchyně a dupla si. "Jak myslíš, Anthony!" zaječela jsem na něj a vyběhla do svého pokoje. 

Třískla jsem s dveřmi a padla na postel. Slzy se začaly vsakovat do polštářů, když mě něco napadlo. Vzala jsem si papír a tužku a cosi napsala na papír, který jsem nechala na posteli. 

"Friday, dej mi sem můj oblek. A nějak nenápadně," požádala jsem jí. 

"Jistě, slečno," řekl algoritmus a o chvíli později se v mém pokoji objevil můj oblek. 

Oblékla jsem si ho a prohlédla si celý pokoj. Vypadal uklizeně, jen postel jsem nechala pomuchlanou. Odvrátila jsem se a zavřela oči. Představila jsem si Central Park nedaleko Avengers Tower a teleportovala se tam.