O Vánocích (Adventní kalendář 2017)

1. prosince

„Kam jdeš?" zakřičela matka, zatímco jsem si balila můj malý batoh, do kterého se vlezlo jen pár teplého oblečení a trochu jídla. „Pryč odtud. Už mě to tady nebaví. Stejně se o mě s tátou vůbec nezajímáte!" zvýšila jsem hlas. Ve dveřích se objevil naštvaný otec. „Jak to mluvíš s vlastní mámou?" zařval, přišel ke mně, chytl mě za zápěstí a silně se mnou trhl. Spadla jsem na postel a tloukla se do hlavy. Zasyčela jsem bolestí. Na to se otec jen zasmál a dal mi facku na levé líčko. Nechali mě tam ležet a odešli z bytu.
Pokusila jsem se zvednout, ale zatočila se mi hlava, takže jsem si rychle sedla na okraj postele. Chvíli jsem tak bezhybně seděla a čekala, až se mi uleví. Vždyť na tohle jsem zvyklá.
Znovu jsem se pokusila zvednout, tentokrát s úspěchem.
Dokulhala jsem ke staré komodě a vzala rámeček s fotkou. Se slzama v očím jsem pohlédla na moje rodiče, jak mě šťastně drží v náruči. Otevřela jsem plný batoh a zkusila tam rámeček ještě dostat. Když se mi to podařilo, jsem okamžitě vyběhla z malého bytu, ve kterém jsem vyrostla. Tentokrát jsem si nazavolala výtah, ale utíkala po schodech, jen, abych se dostala co nejdříve ven.
Hned po otevření dveří na mě dýchl mráz, který řádil venku. Hustě sněžilo, že se stěží vidělo před sebe. Na hlavu jsem si natáhla huňatou kapuci u zimní bundy a vydala se vstříc světu plného šťastných a nešťastných lidí, kteří budou už brzo slavit Vánoce. Do svých patnácti let jsem je trávila štastná se svými rodiči, ale tomu je teď konec. Vánoce strávím s ptáčkama u krmítka a ostatními bezdomovci.

Vydala jsem se k nedalekému a opuštěnému mostu, kde jsem si jako malá hrála na princeznu. Donce jsem tam měla svůj domeček ze dřeva a různých surovin, které jsem našla poblíž. Už si nepamatuju, jak jsem ho postavila, ale určitě mi někdo pomáhal, protože obyčejná pětiletá holčička by nezvládla sestavit domek, který by držel dalších deset let.

Vypadá to tu úplně stejně jako dřív. Opuštěně, smutně a nedotčeně. Pomalu jsem popošla k domku a pokusila zatáhnout za zrezavělou kliku. Vevnitř to bylo kouzelně útulné. Sice tam je jen dřevěná postýlka a na ní pár dek. Jednu deku jsem vzala do rukou. Moje oblíbená. Pevně jsem ji sevřela do dlaní a snažila se zadržet slzy. Nešlo to. Proud slz mi stékal po tváři.
V rohu domečku byla malá truhlička na zámek. Pamatuji si, jak jsem klíč dávala pod postel.
Byla jsem hodně překvapená, když jsem malý klíček našla přesně na tom místě.
Odemkla jsem truhličku. Šlo to stěží, ale povedlo se. Vevnitř byl doslova poklad. Moje panenka, kterou mi dala babička v den mého narození, řetízek s Ježíšem, se kterým jsem se s ní modlila a dopis. Dopis v obálce. Nepamatuji si, že bych do té truhly dávala nějaký dopis.
Opatrně jsem otevřela obálku, aby se neponičila. Vytáhla jsem z ní kus starého papíru. Potichu jsem četla slova, které v něm stála: Drahá Marilyn, tady je tvoje babička Magdalena. Pamatuješ si mě? Naposledy jsi mě viděla v pěti letech. Teď už ti je deset. Jsem si jistá, že už mě nikdy neuvidíš, kvůli tvým rodičům. Vyhodili mě. Žárlili, že se mnou trávíš víc času, než s nimi. Jsem pryč a nemůžu ti říct kde. Jinak by mě poslali na to nejhorší místo.
Pamatuj, nikdy nebudeš sama, já budu navždy s tebou.
Babička tady byla. Dala sem ten dopis. Porozhlédla jsem se po domku. Jako by tu teď bylo všechno její. Už si vzpomínám. Domeček stavila ona. Já jsem jí jen pomáhala.
Položila jsem ruku na truhli a nechala slzám volný tok. Babičko, kde jsi?