O Vánocích (Adventní kalendář 2017)

4. prosince

Hned po probuzení jsem na sebe navlékla čisté oblečení, protože jsem chtěla jít do zlatnictví a zjistit, jestli je ten prsten pravý. Mastné a rozcuchané vlasy jsem stáhla do culíku a nazula si boty.

Stála jsem před zlatnictvím a rozhodovala se, jestli tam mám jít. Co bych dělala, kdyby se potvrdilo, že je opravdu babiččin? Nicméně, moje zvědavost zvítězila a já vstoupila do malé prodejny.
Po otevření dveří zacinkal zvoneček, který hlásí příchod zákazníka. Za pultem stála stará paní a široce se usmívala. Oplatila jsem jí to svým jemným úsměvem a přišla k pultu. „Co si přejete?" zeptala se. „Potřebovala bych zjistit, jestli je tenhle prsten pravý," řekla jsem a ukázala ji zlatý prstýnek. Podívala se na to jak na zázrak. „T-to je váš?" řekla rozklepaně. „Mé babičky," odpověděla jsem jí. „Panebože," zašeptala si pro sebe. Já jsem ji ale slyšela. Nahodila jsem podezíravý pohled. „Víš, holčičko, prsten je pravý. Ale ty bys ho neměla mít. Tvoje babička si ho vzala s sebou, když..." nedořekla svou větu. ,,Když co? Vyprávějte mi o mojí babičce dál" nařídila jsem jí. Hned se na to zapl šílený alarm. Vydával příšerné zvuky. Oběma dlaněmi jsem si držela uši a chtěla odejít. Panty dveří úplně ztuhly a já je nemohla otevřít. Se strachem v očích jsem se podívala na místo, kde stála paní. Nebyla tam. Začala jsem hodně panikařit. Bolela mě z toho zvuku hlava.
Najednou to přestalo. Pískalo mě z toho v uších, ale to se dalo přežít. Rychle jsem zatáhla za kliku u dveří. Otevřely se. Rychlostí blesku jsem vyběhla ze zlatnictví. Co to bylo a proč ta paní zná babičku? Potřebuji se dozvědět o mojí babičce víc.

V obchodě jsem si koupila vodu, abych zahnala bolest hlavy. Pak jsem se vydala na to nejklidnější místo, které znám.
Jezero. Bylo krásně zamrzlé, že bych hned vzala brusle a začala bruslit. Místo toho jsem si sedla na zasněženou lavičku a přemýšlela. O životě, babičce, přátelích a mojí budoucnosti. Je mi totiž jasné, že zachvíli mi dojde jídlo i peníze.

Měla jsem pocit, že někdo zakřičel moje jméno. Rychle jsem se otočla, ale viděla jen tmu v lesích. Znovu. Tentokrát to bylo tišší. To je asi z toho pískání v uchu, pomyslela jsem si.

Jsem si naprosto jistá, že tam v lesích křupla větev. Jakoby na ni někdo šlápl a prolomil ji. To už jsem nevydržela a okamžitě běžela domů.

Doma jsem se zamkla a na malé okýnko hodila jednu z dek, abych neviděla ven do lesa.
Co se to poslední dobou děje?