O Vánocích (Adventní kalendář 2017)

3. prosince

Dneska bylo ráno klidné. Žádné dopisy, ani lidi, co by mě znali, ikdyž já je ne. Zažívala jsem pohodové ráno ve městě s kakaem v ruce. Pan prodavač mi na kelímek nedal víčko, takže jsem měla co dělat, abych to nerozlila. Teplo, které vyzařovalo jsem cítila i přes huňaté rukavice.
Prázdný kelímek jsem položila na zem před lavičku, na které jsem seděla, aby mi nepřekážel. Rozplynula jsem se vycházejícím sluncem, které přišlo tak pozdě. Načervenalé paprsky mi dopadaly na obličej a hřály. Dneska je krásně.

Přišla ke mně malá holčička. Chvíli si mě prohlížela a pak se otočila na její rodiče, kteří stáli opodál. Ti na ni kývli. Čekala jsem, co udělá. Sladce se usmála a ze své kapsy u bundy si vytáhla dvacet korun. Chtěla ji hodit do prázdného kelímku, ale já jsem ji zastavila se slovy: „Já nežebrám. Vem si ty peníze a kup si dvě horké čokolády," mile jsem se usmála. „Tak dobže," zašišlala a odběhla zpět za svými rodiči. Nad tím jsem se jen zasmála.
Opravdu vypadám na bezdomovce, co žebrá na ulici, aby si pak mohl koupit krabici vína? Já tohle rozhodně nejsem. Mám svůj domek a taky docela velkou zádobu jídla. A taky devadesát korun. Za to si můžu koupit alkohol, ale já spoléhám spíš na kakao nebo horkou čokoládu.

Ve městě jsem byla až do pozdního odpoledne, pak jsem se vydala "domů". Hned jak jsem otevřela dveře, do nosu mi padla krásná vůně. Ta vůně mi byla až strašidelně povědomá. Ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout, co mi připomíná. Možná matčinu aviváž, když se ještě starala o chod rodiny.
Ale odkud ta vůně přišla?

Blížil se večer a venku už bylo šero. Já se rozhodla, že si přečtu knížku, kterou jsem si zbalila, než jsem odešla z bytu. Dostala jsem ji minulý rok k Vánocům od mé bývalé nejlepší kamarádky. Proč bývalé? Byla u mě na návštěvě. Když jsme se dívaly na film, tak domů přišli opilí rodiče a nadávali mně i jí. Ta se se mnou přestala bavit a tu příhodu s rodiči šířila dál, takže pak se se mnou nebavil nikdo.

Když už jsem byla na deseti stránkách knihy, přestala jsem. Už jsem na to neviděla a taky jsem ji nechtěla přečíst celou, abych zahnala nudu i v příštích dnech.
Chtěla jsem otevřít truhlu, abych si vzala svůj úbor na spaní. Po jejím otevření na mě vychrlila silná dávka té povědomé vůně. Okamžitě jsem si vzpomněla. Ta vůně, parfém mé babičky. Odkud se sakra dostala sem?
Pohlédla jsem na svůj úhledně poskládaný úbor na spaní. Takhle jsem ho rozhodně neskládala. Něco tu nehraje.
Kus oblečení jsem vzala a rozkládala. Uslyšela jsem zvuk spadnutí něčeho na podlahu. Spatřila jsem tu věc a v tu chvíli mě mohli odvést do léčebny. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Na zemi se třpytil prstýnek. Opatrně jsem ho vzala do dvou prstů a zjistila, že je zásnubní. Co mě ale zarazilo víc, bylo to, co na něm bylo zevnitř vyryté. Magdalena&F. Pochopila jsem, že má být babiččin. Ale nesedělo mi písmeno F. Babička měla kdysi manžela, Bohumila. Bohužel zemřel ještě před tím, co jsem se narodila.

Ať je ten, co to dělá, kdokoli, ale dělá si ze mě pěknou srandu. Srandu z něčeho, z čeho se nedělá.