O Vánocích (Adventní kalendář 2017)

6. prosince

„K-kde to jsem?" zamumlala jsem a pootevřela oči. „V nemocnici. Ti kluci vás otrávili alkoholem a do toho vám do něho nasypali drogy. Museli jsme vám vypláchnout žaludek a jednou oživovat. Málem jste zemřela," řekl přísně doktor. Nevěděla jsem, co mám říct. Chtěla jsem křičet, moc. Místo toho jsem se zmohla jen na slabý pláč. „A protože nejste plnoletá, tak tento případ bude svěřen do rukou policie a sociální péče. Ti kluci se ještě hledají. Hned jak jste upadla, tak utekli. Dokážete je nějak identifikovat?" Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou. „Na žádné kluky si nepamatuju," pípla jsem. Doktor zamlaskal a odešel.
Uvědomila jsem si, co jsem udělala a začala silně plakat. Co to se mnou bylo?

„Dobrý den, co si přejete na jídlo? Špagety nebo kuře?" přišla ke mně sestřička. „Nic, odejděte, prosím," zašeptala jsem. Lítostně se ne mě podívala a potichu odešla.
Brečela jsem tak dlouho, dokud jsem neusnula vyčerpáním.

„Slečno Marilyn, máte tu návštěvu," probudili mě ze spánku. Do místnosti přišel pán. Pán ze stánku. V očích měl něco tajemného. Něco tmavého a magického. Podadil se na plastovou židli vedle postele a sledoval mě. „Slyšel jsem, že jsi mě hledala," začal mluvit, „To kvůli mě jsi šla za těmi chlapci? A proč jsi mě hledala?" zeptal se. „Chci vědět víc o mé babičce. Určitě ji znáte, když znáte mě," řekla jsem rozklepaným hlasem. „Ano, znal jsem ji. Byla to skvělá žena. Byla vždy tak usměvavá a nikdo nepoznal, že má nějaké problémy. Pak ses narodila ty a ona byla ještě usměvavější a krásnější. V tu dobu úplně vykvětla. Ale i ta nejsilnější květina jednou zvadne. Díky tvým rodičům tě nemohla nevštěvovat a to jí zničilo. Nechodila mezi lidi a přestala tvoji matku brát jako dceru. Tvoji rodiče a ona byli najednou jako úplně cizí lidé. Když se dozvěděla, že se tvoje matka a tvůj otec o tebe nestarají a dávají přednost spíš alkoholu a automatům, tak se psychicky zhroutila a odešla," řekl smutně a zíral na podlahu. Měla jsem slzy v očích. „A co se s ní teda přesně stalo?" zeptala jsem se pořád rozklepaně. „To nikdo neví," řekl. „Já vím, že vy to víte! Nedělejte ze mě blázna! Moje babička... Vždyť byla něco jako moje maminka," zakřičela jsem.

Neznámý pán
Silně a hlasitě dýchala. Nemohl jsem jí odpovědět. „Řekněte mi to!" silně zakřičela. Najednou sebou trhla a uvolněně spadla do postele. Všude pípali různé stroje. Ve dveřích se objevili zděšení doktoři a sestry a pobíhali kolem a snažili se dívce pomoct. „Tady nemůžete být! Jděte pryč," zvolala sestřička.