Dnes nebudu vyprávět o dnešním dni, možná jen málo. Protože to, co jsme zažily spolu s Tess bylo něco neuvěřitelného.
Hned, jak jsme slezly dolů, jsme se ocitly uprostřed jedné velké a dlouhé chodby. Šly jsme pořád dopředu, až jsme se dostaly k velké bráně. Tu pán otevřel. Hleděly jsme na něco krásného. Podlaha z mramoru, po stěnách známé obrazy a velký, ale opravdu hodně velký stůl. Po obvodu stolu bylo dvacet židlí. V čele někdo seděl. Ale nevěděly jsme, kdo to je, protože byl otočený zády proti nám. Židle byla dosti velká na to, aby zakryla celou postavu.
„Posaďte se," říkal nám pán v kabátě.
Se strachem jsme se posadily na dvě krásné židle.
A pak se osoba otočila. Podívala se nám do očí a my jí. Její pohled nás propaloval. „To snad není možné," zašeptala Tess a rozplakala se. Já jsem tam seděla, zkamenělá a překvapená. „Ráda vás zase vidím. Po deseti letech," řekla s úsměvem na tváři.
„Babičko? Vypadáš úplně jinak," vydechla jsem.
„To víš, za deset let se toho dá stihnout hodně. Z úplné trosky jsem se dostala na jednu z nejúspěšnějších lidí v Austrálii. Podnikala jsem, ale přestala jsem. To z jednoho prostého důvodu. Mám tolik peněz, že bych uživila padesát lidí na celý život. A to by žili v úplném luxusu," pochválila se babička.
Zbytek dne jsme si povídali o našem životě, protože přeci jen jsme se neviděly deset let. Tolik si toho ještě musíme říct.
A dneska? Dneska úplně to samé. Začaly jsme snídaní, která byla vždy hlavní postavou v našich největších snech. Najednou jsme měly všechno, na co jsme si vzpomněly. Ale my jsme toho nechceme využít. Jen si zvykáme na nové prostředí
ČTEŠ
O Vánocích (Adventní kalendář 2017)
DiversosVánoce, čas klidu a míru. Každý je tráví jinak. Někdo s rodinou, na dovolené u moře nebo úplně sám. Sám, v malé chatce, která se co nevidět rozpadne. Někdo takový existuje. Ale nezapomeňte. V tento magický čas se plní i ty nejvíc nesmyslná přání. 2...
