O Vánocích (Adventní kalendář 2017)

5. prosince

Už se začínám bát. Pravděpodobně chodí po světě člověk, který si dělá legraci z babičky a zároveň ze mě. Nejhorší je to, že ví, kde bydlím a dokonce tu i byl. Stál tu a viděl i do truhly, kde má osobní věci a věci od babičky.
Taky chci zjistit, co ta prodavačka ví o babičce. A jak ten pán u stánku s ráměcky věděl mé jméno. Tolik tajemství.

Na dnešek jsem si naplánovala, že se pokusím najít toho pána ze stánku. Oblékla jsem se tedy a znovu vyrazila do města.
Celou cestu jsem se rozhlížela kolem sebe, hlavně k lesu. Díku tomu, že bylo brzo ráno, tak tam byla ještě tma. Toho jsem se bála nejvíc.

Ve městě jsem šla na místo, kde byl trh. Bylo tam spoustu nových stánků, ale i hodně ubylo. Součástí byl i stánek, který vlastnil pán. Smutně jsem vydechla. „Hej kočko, nechceš se k nám přidat?" zakřičel na mě jeden z kluků party, která stála opodál u staré zdi. „A co bych tam tak s váma dělala?" odsekla jsem. „Pila s námi svařák," řekl a ukázal na mě jeden netknutý kelímek svařáku. Podívala jsem se na své zmrzlé ruce a nakonec souhlasila. Stejně nemám dnes nic co dělat...
Kluk mi dal kelímek a já se napila. Hned mnou projelo strašné pálení a příšerná chuť. Tohle nebyl svařák. „Sakra, co mi to dáváte?" zeptala jsem se s nechutí v hlase. Oni se jen zasmáli. „Něco tvrdšího, to tě pořádně zahřeje."

,,Mohla bych poprosit o další?" zeptala jsem se už trochu přiopile. Kluci kývli a zanedlouho jsem u sebe měla další kelímek. Vypila jsem ho do pěti minut. Věděla jsem, že je to špatně, ale oni mě ovládli.

Po půlhodině jsem už zpívala a tančila před všemi těmi lidmi. Všichni se na mě lítostně dívali, protože bylo poznat, že mi je jen patnáct.
Kluci měli docela výdrž, protože vůbec nevypadli jak já. Mně bylo ale v tu chvíli všechno jedno.

Donutili mě, abych zatančil na jedné z laviček. Bez váhání jsem na ni skočila. Chvíli jsem se tam motala, ale pak jsem zakopla a spadla. Poslední, co jsem zaznamenala, byl mužský křik.