Pochop mě!

4.Kapitola

Dopadnou na zem před základnu Avengers. Záře okolo mě zmizí a zůstanou podemnou je nějaké znaky, které neznám ani já a to, že jsem už tím přenosným "mostem" párkrát cestovala. Když jsem se přestala koukat na ty znaky, tak se kouknu před sebe a naproti mě pod střechou u vchodu do základy stojí Natasha. Na nic nečekám a okamžitě se k ní rozeběhnu a obejmu ji. Ona mi obětí oplatí.

„Moc si mi chyběla Nat." Řeknu jí a ještě víc zesílím své obětí.
„To ty mě taky Kate." Řekne mi na oplátku. Potom se od ní odráhnu. Najednou začne pršet. Když ucítím na svých vlasech kapky deště, tak uskočím ještě více do deště. Já jsem ale trdlo. Být ještě víc mokrá než jsem teď. Řeknu si v duchu.
„Hele Nat nepůjdeme dovnitř ať nejsme ještě víc mokré než jsme teď?" Řeknu jí doběhnu pod střechu základny.

Když jsem uvniř hezky v teplíšku postavím se k velkému oknu a koukám se ven jak tam prší. Nat si mezitím sundá promočenou bundu a dá ji na topení uschnout. Pak příjde ke mě a také se kouká z okna ven jak prší.

„Neměla si tady být až zítra?" Zeptá se mě a mě dojde, že tu jsem o den dříve.
„No ono je to tak, že jsem zjistila celou pravdu o tom kdo jsem a co semnou chce udělat můj otec a na základě toho co mi řekl otec o mé biologické matce, tak jsem se rozhodla ji hledat a něco uvnitř mě mi říká, že tady na Midgardu určitě bude." Řeknu jí a snažím se nerozplakat.

Natasha:

Stojím u okna a poslouchám to co mi říká Kate. Z toho co mi říká se musí mít na Asgardu strašně. Jak já Thóra nenávidím, ale když mi začne mluvit o tom, že jsem přišla hledat matku, tak nemám daleko k tomu, abych jí řekla, že já jsem její matka. Jak ji tak poslouchám, tak mě napadne jestli by nechtěla jít za Tonym říct mu, že je tady.

„Kate nechtěla by si jít se přivítat s Tonym?" Natrhnu jí.
„Jo ráda, ale poslouchala si mně?" Zeptá se mě.
„Ano poslouchala, je toho teďka na tebe moc. Nejlepší by bylo kdyby si došla za tím Tonym on by tě dovedl do tvého pokoje a ty by ses prospala zítra bychom si o tom promluvili všichni. Co ty na to.?" Usměju se na ni.
„Tak jo. Ahoj Nat." Řekne mi smutně.
„Ahoj Kate." Řeknu ji na oplátku

Pořád stojím u okna a koukám se ven. Najednou uvidím v odrazu ve skle jak vědle mě stojí Steve. Jen se na něj kouknu a zase koukám ven.

„Řekneš jí to?" Zeptá se mě jako kdyby slyšel celý náš rozhovor.
„Teď ne je toho na ni moc nechci ji ještě víc zamotat hlavu." Odpovím mu na otázku.
„Dobře já jen, že když jí to neřekneš teď, tak bude pak naštvaná i na tebe." Řekne mi.
„Ano to vím, ale i kdybych jí to řekla teď tak bude na mě naštvaná tak či tak takže je to jedno." Odpovím mu a jdu směrem do svého pokoje. Cestou ještě dám vědět Tonymu, že jde k němu Kate. Ten se celý zděšený co tady dělá. Já mu jen řeknu, že jestli tam má toho koho si myslím, že tam má tak ať ho pošle pryč, aby ho Kate neviděla je to přece jen pro ni překvavení. On neochotně souhlasí.

Kate (já):

Jdu rovnou do Starkovi pracovny , laboratoře, továrny na obleky nevím jak se to přesně jmenuje ta jeho zašívárna, ale to je jedno. Když tam příjdu tak tam vidím Tonyho jak tam upravuje svůj oblek. Sice nevím kolikátý to je, ale to je jedno. Přitoupím ke dveřím a pomalinku, potichoučku je otevřu. Poté po špičkách doťapkám k Tonymu zezadu a dám mu svoje ruce před jeho oči a řeknu mu.

„Kdo jsem?" Zeptám se jak pětiletá.
„Hmmm... Já myslím, že jsi Kate." Zasměje se mému výstupu. Já mu dám ruce pryč z očí. On se otočí a obejme mě. Já mu obětí oplatím. Když se od něj odtáhnu tak se mě zeptám.
„Co tady děláš, neměla si přijít až zítra?" Zeptá se mě a usměje se.
„To je na dlouhé povídání. Rači mi řekni co to tady zase montuješ." Kouknu se na to co má rozdělaného na stole.
„No já tady upravuju no spíš vyrábím noví oblek." Řekne mi. Já obejdu stůl a začnu si ten oblek prohlížet. Všimnu si nějakého znaku. Je tam pavouk, ale proč by měl Tony oblek se znakem pavouka a navíc je ten oblek menší než je on.
„Hele Tony ten oblek asi není pro tebe co?" Zeptám se a stále si ten oblek prohlížím.
„Ne není je pro jednoho kluka a náhodou je to i náš nový Avenger, ale máme tady víc nováčků, který si ještě nepoznala." Řekne mi a pořád něco šroubovákem utahuje a povoluje.
„A kdy je budu moct poznat?" Zeptám se celá nedoškavá.
„Zítra." Odpoví mi.
„Proč až zítra.?!" Řeknu mu smutně jako pětiletá.
„Kdyby si přišla až zítra tak by ses to dozvěděla." Odpoví mi a začne se smát tak nahlas až mě to začne vytáčet.
„Ale já nemůžu za to co se stalo!"
Odpovím mu naštvaně.
„A co se stalo?" Zeptá se.
„Ale nic." Odseknu mu.
„Tak fajn" Řekne mi pobaveně.
„Hele když máš tolik humoru tak by jsi mi mohl ukázat kde mám pokoj jauž jsem to za tu dobu co jsem tu nebyla zapoměla." Řeknu mu a jdu ke dveřím.
„Tak když chceš mladá dámo.?" Zeptá se mě a otevře mi dveře.
„Ano chci." Řeknu mu už klidně.

Jdeme různými chodbami a mě to připadá jako kdybych byla na Asgardu. Tam taky máme tisícmilion chodeb, zatáček a schodů, že by se tam jeden stratil. Když dojdeme k mému pokoji tak já už jsem myšlenkama v říši snů.

„Tak tady je tvůj pokoj." Ukáže na dveře.
„Děkuji ti." Poděkuju.
„Není zač." Řekne a odejde.

Já otevřu dveře a uvidím svůj krásný pokoj. Zámířím rovnou k posteli. Lehnou si na ni a v minutě usnu...