Pochop mě!

11.Kapitola

Dojdeme společně do jídelny. Já si sednu na své místo a začnu jíst, jenže se v tom jídle přehrabuju a spíš i s ním hraju než abych ho jedla. Nevím co to se mnou je, ale asi to není dobrý.

„Kate copak je.?" Zeptá se mě Nataniel.
„Ale nic." Odpovím mu sklesle.
„Ale ano něco ti je a nechceš mi to říct." Řekne mi starostlivě.
„Nic mi není!! Dokážeš to pochopit.?!" Zařvu na něj a odejdu z jídelny.
„Kate počkej." Zavolá na mě Nataniel, ale já ho ignoruju. A jdu se do lesa uklidnit. V lese se cítím jako kdyby svobodná, uvolněná a můžu se tu dělat co chci a nikomu to vadit nebude. A navíc co je ještě divnější je to, že ani já sama nevím co semnou je. Třeba to je tím, že mi chybí Loki nebo, že mám okolo sebemoc lidí co mají různé druhy schpnosti nebo tak něco. No nic nebudu to řešit a začnu si urovnat myšlenky. Vezmu si do ruky dýky a udělám si jejich hmotné kopie a začnu je házet na stromy, které jsou okolo mě. Jak mě tohle baví. Řeknu si pro sebe. Poté co všechny dýky zabodám do pkolních stromů, tak mi jedna zůstane v ruce a uslyším za sebou někoho jak jde mím směrem. Růstanu stát čekám na to až ta osoba bude blíš u mě a budu ji most vystrašit. Když je odemně asi tak metr, otočím a dám jí svoji dýku na hrzlo, ale v zápětí si uvědomím, že je to Nat...

Nataša:

Kate odejde a já se kouknu na Nataniela, který nachápe co se stalo, ale to ostatně všichni. Nataniel odejde z jídelny celý rozuřený nevím kam.

„Tony nevíš kam by mohla jít Kate?" Zeptám se Tonyho a čekám co mi řekne.
„Ne nevím, ale Steve by to mohl vědět." Odpoví mi a koukne se na Steva. Ten se jen na něj nechápavě podívá.
„A co bych měl vědět?" Zeptá se jako by nevěděl co se řeší.
„No mohl bys vědět kam mohla jít Kate." Řeknu mu.
„Tak naposledy, když jsme ji byly hledat tak jsem jí viděl jak vyšla z lesa, takže by mohla být tam, ale kde to opravdu nevím." Odpoví mi.
„Děkuji Steve to mi pomohlo." Poděkuju mu a jdu směrem do lesa.

Když dojdu na okraj lesa, tak asi dva metry odemne uvidím siluetu postavy jak hází dýky na okolní stromy. Dýky má od nás z týmu jen Kate takže to musí být ona. Musím k ní jít a říct jí ať se vratí spátky na základnu. Jdu k ní blíž a snažím se být co nejvíc potichu, ale jak se přibližuju tak Kate zpozornila a nic nedělá jen tam stojí a asi čeká co já udělám. Když od ní tak metr, tak se Kate otočí a dá mi svoji dýku na mé hrdlo, ale v zápětí si uvědomí že jsem to  já a nic mi neudělá.

Kate:

Nat se na mě jen usmála, já jí dala pryč z hrdla dýku a udiveně jsem se na ní koukla. Samozdřejmě jsem nepředpokládala, že za mnou příjde, ale tak nějak to nebudu řešit a prostě si s ní popovídám.

„Promiň Nat. Já myslela, že jsi nějaký padouch co mě chce zabít." Omluvím se jí a svěším hlavu dolu.
„To nevadí Kate. Nemohla si vědět, že jsem to já." Řekne mi Nat mile.
„Fajn, ale co tady děláš?" Zeptám se jí a kouknu jí upřeně do očí.
„Víš bylo mi divné proč si odešla od oběda tak naštvaná." Odpoví Nat.
„Aha a kdo ti řekl, že jsem tady? Já jsem odešla a nikdo neměl vědět kde jsem." Řeknu Nat a pořád se jí koukám upřeně do očí.
„Stave mi to řekl." Odpoví mi.
„Ale jak on mohl vědět kde jsem." Řeknu už trochu naštvaně.
„No on tě Steve už jednou viděl." Nat už začíná to moje vyptávání leze na nezvy.
„Myslíš to, když jste mě byly hledat a on zůstal v základně? Jo tak to už mi dává smysl." Nakonec mi dojde jak to Nat myslela.
„Já věděla, že na to příjdeš. A nechceš se vrátit spátky na základnu?" Zeptá se mě Nat.
„No já nevím. Tam se mě bude zase každý ptát kde jsem byla a Nataniel je na mě kvůli tomu naštvaný. Nebo si to alespoň myslím. A navíc chci být teď chvíli sama."
„Dobře jak chceš, tak pak až se ti bude chtít jít spátky, tak přijď." Řekne mi Nat mile.
„Fajn, děkuji ti. A kdyby se náhodou někdo ptal, prosím nic jim neříkej." Poprosím Nat. Nat kývne a odejde...