Pochop mě!

7.Kapitola

„Tak tedy dobře. Mé jméno je Kate Odinson, ale mé celé jméno zní Princezna Kate Odinson. Jsem dcera Boha hromů a blesků Thora a Midgardské matky. Miluju svůj vlastní klid. Jsem knihomol stejně jako Loki a kdyžtak Loki je můj nevlastní strýc, ale já ho beru jako svého otce. Je mi 19 let a od 16 let jsem členkou tady Avengers týmu. Co se týče mých schopností, tak jsem zdědila to svém otci schopnost zvednou a manipulovat s Mjöllnirem. Takže jsem hodna Mjöllnilu. Jsem také polobohyně, ale zatím se u mě neprojevila žádná vyjimečná schopnost Pak také umím bojovat s dýkama a mečema, ale líp to tedy umím s těmi dýkami přece jen mě učil Loki. A to co mě naučil Loki je ještě to, že umím dělat přeludy, iluze a to ostatní si asi dokážete představit. No takže shrnuto podstrženo vychoval mě Loki. No a to by bylo všechno co vám o sobě řeknu." Dokončím svoji řeč na čekám na to co ostatní řeknou.
„Tak to jsem nevěděl. Proč nám Thor nebo někdo z vás nikdy o ní nic neřekl?" Zeptá Peter všech.
„Ještě nás to nenapadlo a Thor nevím proč, ale podle toho co nám Kate říkala, tak ji nenávidí a ona jeho takže nám to ani říkat nemusel Petere." Odpoví mu na otázku Tony.
„No a co kdyby si nám teď s Natanielem řekla tu vaši historii?" Zeptá se Steve.
„Tak fajn, ale můžete mi prosím udělat nějde místo abych si mohla sednou a vyprávět?" Zeptám se a hned vedle Nataniela je volno tak si sednu po jeho pravici.
„Dobře všichni jsou pohodlně usazení, najedení, napití. Ne to si samozdřejmě dělám srandu, ale kam tím mýřím. Můžu začít povídat stolečně s Natanielem.?" Zeptám se a všichni přikývnou na souhlas.
„Tak fajn všechno to začalo jednoho krásného slunečného dne, kdy jsem se procházela po Azgardu společně s Lokim a pozorovala jsem krásnou oblohu bez mráčku. V té době mi bylo asi tak šest let. Najednou jsem Lokimu utkala k zábradlí a koukala z něj dolů do města a zatožila jsem se tam jít podívat a poznat i nové lidi než jen ty v hradu. Tak jsem se tedy zeptala Lokiho jestli se můžeme jít podívat do města a kouknou se jak to tam vypadá. Ano na tu dobu jsem byla velmi zvýdavá a pořád jsem chtěla něco zkoušet, prozkoumávat a tvořit. Načež Loki mi řekl, že tam teď jít nemůžeme, protože mám školu. Já jsem si samozřejmě vedla svou, že tam chci, tak jsem tedy Lokiho uplakala a on svolil a šli jsme společně do města. Já jelikož jsem tento způsob života neznala a ani lidi ne, tak jsem byla taková zamlklá s požád jsem se držela u Lokiho a chtěla jsem po něm, aby mi nepouštěl ručičku. Ano já vím, že jsem v té době byla na držení ruki až moc velká, ale já jsem takhle měla pocit bezpečí. No teď zpátky. Tak jsme se tedy procházeli po městě najednou poroti mě běžel nějaký chlapec asi tak ve stejněm věku. To samozdřejmě nebyla pravda, ale to je teď už jedno. No a ten chlapec do mě narazil a oba jsme spadli na zem..." Najednou mě někdo přeruší z mého vyprávění smíchem.
„Hele Natanieli čemu se směješ.?" Zeptám se ho a usměju se.
„Já si ten moment pamatuju tak, že si tam tak na té zemi ležela na bříše a prohlížela sis mě, že jsem měl strach co mi uděláš. Ale ty nic ty si tam ležela a koukala na mě nic si nedělala. To mě natolik překvapilo, protože jsem si myslel že začneš brečet a žalovat, ale ty nic. Tak jsem ti pomohl vztát, a pak se kouknul na tvého strýce teda v té době jsem nevěděl, že je to tvůj strýc. Omluvil jsem se odešel. Ale ten tvůj víraz a chování nikdy nezapomenu." Řekne svoji část příběhu tak jak si ji on pamatuje.
„Počkat a ty si nevěděl, že je to princezna.?" Zeptá se ho Tony.
„Ne nevěděl já se vlastně dozvěděl, že je princezna asi tak když mi bylo sedmnáct let. Ale to je zase jiná část příběhu." Odpoví mu a vrátí mi slovo.
„Tak teď jste mohly slyšet pohled toho jak to viděl Nataniel a teď zpátky k tomu co se stalo dál. No tak dál se pak nic už nedělo jen jsme se vrátili do hradu a dostali jsme seřval. Toť vše. A teď o devět let později. Kdyžtak za tu dobu jsme se už neviděli a tak jsme na sebe zapoměly. V té době mi bylo patnáct let takže rok před tím než jsem se přidala k Avengers, tak k nám měla na Asgard přijít nějaká královská rodina či co. Mě to bylo samozdřejmě ukradené a navíc jsem je ani nechtěla vidět, ale ze slušnosti jsem je šla pozdravit a když jsem se zdravila s Natanielem, ale v té chvíli jsem to ještě nevěděla, že je to on. On se mi představil jako princ z Helu. Načemž já jsem nevěděla o jakém světě mluvím, ale nějak jsem to neřešila. A já jsem se mu představila jako princezna z Asgardu. Pak jsem se představila i jeho rodičům a poté jsem se omluvila a odešla z Trůního sálu do zámecké zahrady. Neměla jsem náladu a ani energii tam dál mrhat svým drahoceným časem. Nevím sice co se v Trůním sálu dělo po té co jsem odešla, ale mně to bylo jedno. Jen jsem seděla na svém s stromu a urovnávala jsem si myšlenky..."