Pochop mě!

16.Kapitola

Peter:

Kate mi usnula v obětí. Ještě jsem ji chvilku choval a pak jsem jí vzal do náruče a odnesl jí do jejího pokoje. Tam jsem jí položil na postel, přikryl jí délkou a otevřel okno na ventilačku, aby tam měla čerství vzduch až se probudí. Chvíli jsem tam ještě u ní růstal a koukal se na ni jak spí. Je tak sladká. Pomyslím si. Pak jsem se otočil je dveřím a odešel jsem do svého pokoje.

Kate:

Ráno jsem se pobudila ve svém pokoji. Ani nevím jak jsem se sem dosla. Naposledy si pamatuju jak jsem byla v obýváku, brečím Petererovi na rameni pak mám okno. Nic nebudu to řešit kdyžtak se ho zeptám až půjdu na snídani. Koukla jsem se na svůj budík kolik je hodin bylo 8:00. Naprosto jako smyslů zbavená jsem vystřelila s postele do koupelny udělala si ranní hygienu, oblékla si na sebe první věci, co jsem našla v šatníku, obula si tenisky  a pelášla do jídelny. Když jsem přišla do jídelny tak tam už všechni byli a já se v té chvíli chtěla propadnout do země. Byla jsem poslední, opozdilec a já nemám ve zvyku chodit pozdě.

„Zdravím. Omlouvám se, že jsem přišla pozdě, ale mé tělo si řeklo o spánek." Dořeknu svůj proslov a pak si uvědomím, že mi asi nikdo nerozuměl.
„Aha vy jste mi asi nerozuměli. Tak tedy ještě jednou omlouvám se, že jsem přišla pozdě, ale zaspala jsem." Řeknu jim už srozumitelně.
„To nevadí Kate. Hlavní je, že jsi přišla, pojď se posadit." Pobídne mě Stephen.
„Fajn díky." Poděkuji a jdu si sednout na své místo vedle Nat a naproti mě sedí Peter. Kouknu se na něj laskavým, ale zároveň tázavým pohledem. Peter se ne mě jsem usměje a dál jí svou snídani. Já si vezmu misku, müsli a mléko a udělám si snad tu nejlehčí snídani na světě. Rychle ji sním, sklidím si ze stolu své nádobí a už jsem na odchodu, když v tom mě zavolá Backy. Překvapeným výrazem se na něj kouknu, protože jsem to nečekala.

„Kate kam zase jdeš. Vždyť tě skoro nevidíme." Řekne mi Backy starostlivým tónem.
„No víš já... Nevím co se semnou děje vždycky když jsme poblíž vás všech tak jako kdyby cítím vaše síly a není mi úplně z toho dobře. Tak proto mě moc nikdo nevídáte. Ale já sama nevím jak se tomu nám postavit tak se zatím od vás držím dál. Neberteto ve zlém prosím, ale holt to tak je." Vysvětlím Backymu a vlastně i ostatním.
„Aha a kdy ti tahle věc, schopnost netuším jak tomu říkáš začala dít.?" Zeptá se mě.
„No od tý doby co jsem tady. Možná je to tím jak jsou tu nový členové nebo se mi to jenom zdá." Odpovím mu.
„Kate a nechtěla by sis zatrénovat a náma všema, aby jsme ti pomohly zjistit co ti vlasně je?" Navrhne mi Clint.
„Jedna věc. Co to má společnýho momentálně s tématem. A druhá věc. Radši bych to neskoušela. Nechtěla bych skončit v bezvědomí. Už teď mi je na omdlení když jsem tady." Odpovím Clintovi, trochu se mi zamotala hlava já jsem málem spadla na zem kdyby mě v čas nechitil Peter. Nechápu jak se z druhé strany stolu dostal sem, ale to je už jedno. Peter se mnou v náročí odejde, odnese mě do vedlejší místnosti, kde mě položí na gauč, dřepne si ke mě a jen na mě kouká. Já se taky na něj koukám teda koukám se spíš "skrz" něho. Takhle tam na sebe koukáme asi tak půl hodiny, nic neříkáme jen se koukáme na toho druhého. Najednou do pokoje vtrhne Nataniel jako smyslů zbavený. Vůbec neruším, co mu zase v té jeho palici přeskočilo, ale začne se hádat a Peter, co si to dovoluje přebrat mu holku a regulérně se začnou prát jak dva malí kluci. Přičemž mě je Petera líto on za nic nemůže, že byl se mnou, když jsem to nejvíc potřebovala a taky, že jsem se si a ním rozumím mnohdy i víc než s Natanielem. Ale nad čím to zač přemýšlím musím je uklidnit než se tady pozabijí. Vztanu z gauče, stoupnu si mezi ně a čekám až si jeden z nic všimne, že tam stojí. Oba dva se zastaví ve svém nápřahu na útok a koukají na mě jako vyvoraný.

„Hej tak to by už stačilo ne!" Zářvu na ně.
„Ty se do toho nepleť Kate to je jen mezi mnou a Peterem." Odpoví mi Nataniel s klidem, ale v jeho hlase je slyšet zlost.
„Kate Nataniel má pravdu. Tohle je jen mezi náma." Řekne mi Peter což mě překvapilo, že s ním souhlasí.
„Tak hele vy dva týká se to i mě takže tady zůstanu." Odpovím jim odhodlaně. A když se pro něco rozhodnu tak mi to nikdo nevymluví.
„Tak fajn. Potřebuju si s tebou Kate promluvit." Vyhrkne najednou Nataniel.
„Jo a o čem?" Řeknu mu ironicky.
„O tom jak to mezi máma vlastně je." Řekne provinile a já vidím v jeho obličeji smutek a vinu.
„Já sama nevím. Od tý doby co jsme se pohádali tak popravdě nevím." Odpovím mu upřímně.
„Já právě taky nevím. Od tý doby co jsem se dozvěděl o tom co se stalo tu moc jak jsi byla tady s Peter tak jsem si myslel, že mě s ním podvádíš, ale teď jsem si uvědomil, že to není pravda." Narovinu mi poví to co měl na srdci a já jako kdyby skamením a nevím co mám dělat, ale pak si uvědomím, že si s Natanielem potřebuju dát pauzu. Sice jsme se dlouho neviděli, ale to jak se pořad hádáme tomu moc nepřispívá.
„Víš Natanieli. Potřebujeme si dát pauzu. Já vím, že jsme se dlouho neviděli, ale jak se pořád hádáme to nějak ničemu moc neprozpívá." Řeknu co mám na srdci a začnou se mi do očí hrout slzy, protože si začnu vzpomínat na všechno co jsme spolu prožili.
„Takže to mám brát tak, že se semnou rozcházíš?" Zeptá se.
„Ano, ale já vím, že se k sobě zase vrátíme, ale teď si potřebujeme oba odpočinout a srovnat si v hlavě co vlastně chceme." A tato věta byla naprostá pravda.
„A alespoň můžeme být přátelé." Nabídne mi Nataniel.
„Ne nemůžeme. Mě bude stačit, že tě tady budu vídat a budeme spolu bojovat. A teď mě prosím omluvte." Řeknu a odejdu z pokoje a vůbec nemůžu dýchat. Sesunu se u nejbližší stěny, kolena si dám co nejvíc k hrudníku, brečím a snažím se nějak propadnout dech...