Dočtu dopis a musím se nad ním pozastavit. Tohle by přece Nathan sám nenapsal. A navíc když už jsme si jednou řekli sbohem tak jsi myslím, že to i tak zůstane. Ale rukopis je jeho. Tak to mi, ale absolutně nesedí. Řeknu si pro sebe. Dopis si dám do kapsy, knihu vrátím na místo, kde jsem ji vzala a jdu najít Nathaniela. Otevřu dveře od knihovny a zrovna do Nathaniela vrazím. Super alespoň ho nemusím nikde hledat. Kouknu se na něj, ale on hned uhne pohledem. Nic si z toho nedělám a jen si s ním začnu povídat.
,,Ahoj. Hele zrovna si mi přišel do rány. Našla jsem tvůj dopis, co jsi mi psal a nějak mi ho asi zapomněl dát. Řekneš mi k tomu něco?" Řeknu mu. On pokývá hlavou na souhlas, vejde do knihovny a sedne si na židli, která je proti gauči, na kterém jsem před chvíli seděla. Já jen protočím očima, nechám otevřené dveře a jdu si sednout naproti němu. Ani se mi nedivím, že se mnou nechce mluvit, ale já to potřebuji vědět, abych si udělala obrázek. Sednu si, vyndám si dopis z kapsy a položím ho na stůl. Dám si nohu přes nohu a začnu si s ním povídat.
,,Takže přejdu rovnou k věci. Psal si ten dopis nebo ne?" Zeptám se.
,,Co ti k tomu mám říct." Povzdychne si.
,,Pravdu nic víc po tobě nechci." - - -
,,A k čemu ti to bude. Stejně už spolu nejsme." Řekne mi vyčítavě. Já si sednu normálně a přemýšlím, co mu mám říct.
,,Já vím, ale proč by si mi psal dopis. A nelži mi já poznám když lžeš." Vlídním hlasem mu odpovím.
,,Nepsal jsem ho. Proč bych to dělal! Jsem jenom člověk, který chce jen mít klid a nestarat se o okolní svět." Slzy má na krajíčku. Bolí mě vidět ho takhle zlomeného, ale já potřebuju vědět pravdu. A seč to nedělám ráda budu muset na něj jít po zlém.
,,Takže mi to neřekneš. Věř mi nedělám to ráda nikomu, ale odpověd si budu muset zjistit sama."
Dám mu ruku na čelo a udělám mu přesně to stejný, co mamce. Prakticky okamžitě jsem našla vzpomínku. Byla dost nejednoznačná a zmatená. Chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala. Nacházím se u Nathana v komnatě. Vidím ho jak ten dopis píše, ale tužku drží křečovitě. Musím jít do vzpomíky a kouknou se, co se stalo. Vstoupila jsem do vzpomínky. V reálném světě mi začali svítit oči. To se mi stává běžně. Stoupnu si před Nathana a koukám se okolo sebe. Uvidím vedle něj tmavou siluetu člověka. Hned jsem poznala, že silueta je muž. Měl na ramena dlouhé vlasy, byl osvalený, plášť mu splýval u nohou a jeho oči byly modré, modré jako samo moře, zákeřné, nemilosrdné. Přisoupila jsem tedy ještě blíž abych mu viděla do tváře. Stál ve stínu, ale rysy jsem dokázala poznat.
Byl to můj otec...
ČTEŠ
Pochop mě!
FantasyPředstavte si život mladinké princezny a budoucí královny Asgardu, která se chce zřeknout svého osudu. Ke všemu má otce, kterého absolutně nezajímá jen z ní chce udělat sebe, ale ona to nechce. Také ke všemu její otec vykázal jejího dlouhodobého kam...
