Pochop mě!

29.Kapitola

Na nose mě šimraly paprsky slunce. Já jsem se jen převalila na druhý bok a spala dál. Asi po další půl hodině jsem se seč nerada vykopala z postele. Šla do koupelny udělala jsi hygienu a vzala si na sebe ty nejlepší šaty, co jsem měla. Sedla jsem si na postel a hrála si s dýkami a prohlížela si obrazy, co tady kdysi nakreslilo mé druhé já. Chvíli jsem přemýšlela, co s nimi udělám a pak jsem se rozhodla, že je spálím. Je to minulost a já se k minulosti nechci vracet. Teď jsem já a já taky zůstanu. Vzala jsem všechny krabice, strhala jsem ze zdí, stropu, skříní zkrátka všude, kde jsou nějaké obrázky. Naházela jsem je na jednu hromadu, vzala z nočního stolku sirky a celou hromadu zapálila. Vytvořila jsem okolo hořící hromady ochranné kouzlo, aby se oheň nerozšířil po celém pokoji a paláci. Zavřela jsem dveře a šla jsem za otcem do velké síně na snídani. Cestou jsem potkávála naše službnictvo a podané. Ještě, že já jsem jako oni, že jsem něco víc.
Přišla jsem do síně a sedla si naproti otci, který seděl v čele stolu. U stolu ještě jeho věrní společníci a společnice.  A samozřejmě po jeho pravém boku seděla Jane.

,, Dobré ráno Kate." pozdravila mě mile.
,, Dobré ráno i tobě Jane." odpověděla jsem ji.
,, Tak jak si se vyspala dcero moje?" zeptal se mě otec.
,,Ale jo docela to šlo, ale navštívila mě ve snu moje minulé já." řekla jsem na napila se čaje.
,,Opravdu a co chtěla?"
,,Nic... jen chce vrátit zpátky své tělo. Nic víc nic míň."
,,A nedala si se doufám..?"
,,Prosim tě za koho mě máš. No a jinak, co je z Vás nového? A co se tu dělo když jsem tu nebyla.?" zeptala jsem se zaujatě.
,,No víš Kate máme pro tebe novinu." řekla mi Jane.
,,Ano? Tak povídejte." vybudnu je.
,,Budeš mít malého bratříčka nebo sestřičku." sdělí mi otec.
,,Važně, to je skvělé, už se nemůžu dočkat. A kdy se má narodit.?"
,,Za šest měsíců." odpoví mi.
,,Cože tak dlouho, ale počkat tady plyne čas trochu jinak."
,,To máš sice pravdu, ale Jane je přece jenom Mitgarďanka..."
,,Ano chápu. Tak jako já. Já jsem taky napůl Mitgarďanka." řeknu smutně.
,,Kate nebuď smutná, to je jsi na půl člověk neznamená, že nejsi výjimečná." povzbudí mě otec.
,,Dobře a kde jsi vlastně vzal to žezlo, je moc pěkné."
,,To je dlouhý příběh."
,,V pořádku já mám času dost."
,,Povím ti po večer. Ano?"
,,Tak dobře. A teď mě omluvte musím si jít něco zařídit." omluvila jsme se a odešla do své komnaty. Tam už se spálily všechny kresby. Najednou mě, ale strašně začala bolet hlava, pískat v uších a já upadla do bezvědomí.

V hlavě Kate:

,,Zdravím opět, tě ráda vidím." řekla.
,,Ty si nedáš pokoj co?" zažvu na ni.
,,A víš ty, že ne? Své tělo dostanu zpátky až se stane cokoliv."
,,Tak to se ti nikdy nepovede. Dokud tu jsem já..."
,,Tak, co? Zabráníš mi v tom. O milá Kate ty ani nevíš, čelo všeho já jsem schopná."
,,Ale vím jsem přece ty."
,,Ne nevíš. Ty jsi jenom omezenec, červ, co vrtá, do slabin, ale věř mi, že jsem mnohem silnější než kdokoliv na tomto světě."
,,Tak to chci vidět." řeknu jí pohrdavě.
,,Ne. Ne uvidíš. Jenom budeš přihlížet jak se tě jednou pro vždy zbavím." řekne mi a odejde.

Probudím se v ošetřovací místnosti. Porozhlédnu se po celé místnosti a uvidím otce jak něco řeší s léčitelem.

,,Otče." řeknu. Otec ke mně okamžitě prospěchá.
,,Kate to je skvělé, že jsi se vzbudila. Jak ti je?"
,,Už mnohem lépe. Kdy budu moct odejít?"
,,Už dnes měla jsi jen lehké bezvědomí. Léčitel říkal, že je vše v pořádku. Takže budeš moct odejít už dnes." oznámí mi otec.
,,Skvělý." řeknu mu a začnu se zvedat.
,,Ale, ale kam pak raziš mladá dámo."
,,Nevím, asi se půjdu jen tak potulovat po paláci. Dlouho jsem tu nebyla tak si chci zase připomenout jak nádherný to tu je." oznámím otci.
,,Dobře tak se tu neztrať a přijď včas na oběd." řekne mi.
,,Jistě." odpovím a odejdu z ošetřovny.

Začnu se potulovat po chodbách a zamířím do zahrady. Tam si sednout pod strom, na kterém je udělaný stromový dům. Ale nejdou upadnou do bezvědomí.

Podvědomí:

Sakra musím rychle vymyslet jak převzít zase zpátky kontrolu nad svým tělem. Jak na to bych věděla, ale jak donutit sebe sama abych se bouchla, co nejsilněji do hlavy.? Už vím, musím tu druhou tak zbláznit a otvovat, že se to pak udělá sama, dobrovolně, aby se mě zbavila a já ji pak krásně zprovodím z tohoto světa. Přece jenom mám nějaké schopnosti od Wandy a ostatních. Jenže teď ještě vymyslet jak to udělat, aby si toho otec, ani nikdo jiný nevšiml... Ano je mi jasné, že budu muset hrát tu druhou, ale stejně mi to dá zabrat. A taky musím vymyslet jak se zbavit Jane a svého sourozence a donutit otce, abych byla královnou Asgardu. S tím mám totiž taky další plány. Tak teď to jenom celé promyslet, vymyslet a doufat, že to vyjde...

Přítomnost:

Zase se nacházím v té zpropadené černé místnosti. Nemohu se pohnout jak skvělé.

,,Tak kde jsi? Co po mě zase chceš.?" začnu křičet.
,,Ráda tě zase vidím. Jak se ti vede?"
,,Nech si ty formality a řekni mi, co odemě chceš."
,,Nic zajímavého jen..... své tělo."
,,Ty jsi nahluchlá? Tvoje tělo to nikdy nevrátím."
,,Ani když tě k tomu donutím?"
,,To nedokážeš. Nemáš takovou moc, aby jsi to dokázala."
,,Ale mám. Jen teď chviliku." řekne mi a já se ocitnu zase v zahradě.
,,Tak a teď mi řekni, co mám udělat, aby jsi odešla?"
,,Nic to neřeknu, ty jsi jenom blud, iluze, nejsi v mojí hlavě, tohle je jenom sen." začnu vykřikovat, chytnu se ta hlavu a začnu chodit sem a tam. Jak chodím sem a tam tak přestanu mít nad sebou kontolu a šíleně se bouchnu do hlavy o strom, o který jsem byla ještě před chvílí opřená. Zase upadnu do bezvědomí.

Opět se nacházím v té místnosti.
,,Tak to bychom měli, a teď tě jednou pro vždy vymažu z toho světa."
,,To neuděláš."
,,Ale ano." řekla a na  rukama se jí začali objevovat nějaká červená magie, s tou mě zpoutala a vytvořila mi okolo krku, rukou a nohou provazy. Poté vytáhla své dýky a nic víc už nevím.

Vyhla jsem si dýky a jednoduše ji zprovodila z toho světla. Poté jsem vytvořila portál nejde ve vesmíru a hodila jí tam.

Konečně jsem to zase já....