Život vlka

~18~

Běželi. Nezastavili se. I když je už nikdo nesledoval, běželi dál.

Ani jeden z nich vlastně nevěděl, kam běží. Důležité pro ně bylo dostat se co nejdál od NICH.

Ovšem, Okami tohle okolí přišlo velmi povědomé. Až bolestně povědomé.

Zastavila se, když v dáli uviděla něco, co připomínalo obydlí. Zhluboka se nadechla a nevěřícně hleděla do dáli.

Po těch letech se vůbec nic nezměnilo...

„Na co tak civíš? Utíkej než nás někdo uvidí" šeptl jí najednou Luko do ucha. Okami sebou cukla, pohlédla na něho a znovu se podívala na chatky a týpí.

„Maličká, co se děje?" zvážněl Luko, když spatřil její smutný obličej.

Okami ale jen zavrtěla hlavou a se smutným úsměvem se na něho obrátila.

„Nic mi není, zdálo se mi, že někoho vidím... Pokračujme" vydechla a vykročila v před.

Luko se ale jen tak přesvědčit nedal.

„To byl tvůj domov? Proč se tam nevrátíš?" zeptal se znenadání a zastavil se v pohybu.

Okami však nezastavila a jen záporně zakroutila hlavou.

Luko se zamračil. Poznal její lež. Nebyl blbej. Nedávalo mu ale smysl, proč se nevrátí. Vypadala tak smutně, až mu ji bylo líto.

„Okami... Zastav. No tak stůj... Myslím, že by jsme si měli dát sbohem. Nehodlám s tebou nadále chodit" vykřikl najednou Luko.

To donutilo Okami zastavit a nechápavě sr na něho otočit.

Nechápala jeho náhlé chování. Nechápala, proč na ní vykřikl tak divnou větu. Nechápala JEHO.

„Co ti přelítlo přes ten tvůj vlkodlačí čumák?!" řekla nechápavě, došla k němu a podívala se mu do zářivých očí. Musela zaklonit hlavu, aby do nich vůbec pohlédla.

Zamračil se na ní.

„Nic mi nepřelétlo přes čumák. Jen se s tebou nehodlám nadále plahočit. Podívej se na sebe... Lituješ něčeho. Lituješ toho, že ses nevrátila do tvého obydlí. A já nehodlám poslouchat tvé fňukaní" řekl až povrchně.

Okami se na něho zamračila a tiše zavrčela.

„Máš pravdu... Asi bych neměla chodit s bytostí, která nemá ve světě své místo!" vyprskla naštvaně a následně toho zalitovala.

Jeho obličej se stáhl do šokované a smutné grimasy. Jeho oči byli zase ledově chladné.

A Luko, aniž by si to uvědomil, jí chytl pod krkem a přirazil jí ke zdi.

„Ty jedna malá zmije!" zavrčel jí do obličeje. Okami na něho vytřeštila oči. Chtěla se mu omluvit, ale nemohla ze sebe vydat jedinou hlásku. Držel jí až moc pevně. Až moc silně.

Najednou však Luka povalil tmavě hnědý vlk a zařval mu do obličeje.

Luko okamžitě zapřel ruky o jeho tlamu a snažil se ho odstrkovat.

Okami se svezla po stromě a začala hned kašlat.

„Vypadni kurva ze mě ty jeden magore!" zavrčel Luko. Vlk ale po něm dále neúnavně chňapal zubama.

Okami se zděsila, když si všimla onoho vlka.

Jeho srt nebyla ve skutečnosti tmavě hnědá. Měl ma sobě po celém těle zaschlou krev, místy měl lysiny a na pravém boku se vyjímala velká hnisavá rána, ze které ještě trčely šípy. Jeho čumák byl plný jizev a jeho oči byly temně černé.