Život vlka

~41~

Bělovláska se šokovaně podívala na chlapce před sebou a o několik kroků ustoupila. „Prachsprostá lež!" vyprskla rozhněvaně a zavrčela na něho. „Hybridi byli zabiti! Všichni!" vyjekla a tělem jí projel zvláštní mráz. „Není už žádný! Zákon naprosto zakazuje...vztah vlka a upíra" zamračila se. „Zabili by jak rodiče, tak samotné dítě, které se jim narodí" řekla chladně. „Takže si ze mě nedělej legrácky!" vyjekla pak. Gwydn si povzdechl. „Ano, vím o tom zákoně. Ale je to pravda. Rodiče byli zabiti, ale mě se povedlo zachránit. Vlastně...John mě zachránil před rozsudkem smrti" pousmál se.

„Blbost! Proč by něco takového dělal? Zrovna on, ten, co má zákony ctít?" nechápala bělovláska a nechápavě se na upíra podívala. Pokrčil rameny. „Mezi staršími upíry se povídá, že měl John v rodině hybrida. Ale nevím, co je na tom pravdy. Vím jen to, že mě prostě zachránil před upálením na hranici a já jsem mu za to docela vděčnej. Když si to tak vezmeš...Jsem jako jeho osobní sluha. To, co řekne je pro mě svaté" řekl a chystal se odejít ven, ale Okami ho zarazila.

„Počkej!" vyjekla najednou chytajíc ho za loket. Gwydn se na ní s nechápavým výrazem otočil a pozvedl jedno obočí v otázce. „Říkal jsi... že John měl asi v rodině hybrida...Johnova rodina...Jaká byla?" zeptala se ho. „Měl sestru?" upřesnila, když se na ní stále nechápavě koukal.

Trefila se do černého. Gwydn znejistěl. „Noo...Povídá se o někom, ale nikdo to přesně neví. John o své rodině nemluví. Byla zabita už dávno. Na tohle téma je tu zakázáno mluvit" řekl nejistě. „Gwydne...Jestli o tom víš něco víc...Prosím, řekni mi to" zaprosila ho. Ani přesně nevěděla, proč tak toužila vědět o Johnově rodině, ale něco jí říkalo, že by to měla vědět.

Gwydn zavrtěl hlavou. „Bohužel, Okami. Nic víc nevím. Jsou to jenom povídačky, které tu kolují. Je to jako šeptání ve větru. Všichni jsme něco slyšeli, ale každej jinou báchorku. John si tohle to hlídá a nenechá pravdu vyjít najevo" řekl s menším úsměvem a opatrně se vymanil z jejího sevření. „Měli bychom už vyrazit..." dodal, na což vyšel ze sálu a nechal tak Okami samotnou.

Avšak, neměla se k odchodu. Stála uprostřed místnosti, nehnutě. Stále nechápavě zírala na masivní dřevěné dveře, ze kterých upír před chvilkou vyšel ven.

Proč by si kruci nechával hybrida? K osobním věcem? Nebo snad...Je pravda, že někdo z jeho rodiny počal hybrida?

V hlavě se jí hýřila spousta myšlenek.

.... Raven... Žena, jež čekala dítě s vlkem...Jejíž deník byl v ložnici, která je v tomhle hradu. Místnost, do které se nesmí.

Bělovláska se šokovaně zajíkla. Nebyla pitomá. Uměla si dát dvě a dvě dohromady. John měl sestru. Sestru, která čekala hybrida...Co se s ní ale kruci stalo?

„Okami?" ozvalo se najednou sálem.

Luko?

Rychle se otočila za sebe, ale nikoho neviděla. Přísahala by však, že tu slyšela jeho hlas. Napadlo jí, že by se s ním rozloučila, ale to uslyšela volání svého jména znova, však od někoho jiného.

„Okami? Jsi v pořádku? Mluvím na tebe už dobrých pár minut" ozval se něžný Kurtův hlas. Mluvil opatrně, něžně. Cítil se, jako by před sebou měl vyplašenou plachou laň. Okami se na něho otočila a přikývla. „Jo...jo jsem v pohodě. Co tu děláš? Myslela jsem, že čekáš venku s Yeydou" vydechla, sklonila se pro svůj batoh a hodila ho na ramena.

„To jsem taky čekal, ale seš tu už asi deset minut sama...Báli jsme se o tebe s Yeydou, jestli tě někdo nezakousl" pousmál se nejistě. Okami se usmála. „Jsem naprosto v pohodě! Jde se!" řekla zvesela, ale Kurt jí zastavil. „Okami...Víš, že dokážeme vycítit emoce, že? A že taky slyším tvůj zrychlený tep?" řekl najednou vážně a podíval se jí do očí. „Proč mi lžeš? Známe se už od dětství. Poznám, když tě něco trápí, Tesáku" zazubil se při použití její staré přezdívky. Říkával jí tak v dětství, protože mu připadali její tesáky směšné.

„Kurte, nic mi není. A upřímně, je ti do toho pendrek" řekla chladně, vymanila se mu a bez dalšího slova ho nechala za sebou. „Je mi do toho docela hodně! Zaleží mi na tobě, káčo!!" vyjekl uraženě a doběhl ji. „Protože tě mám rád, jestli ti to ještě nedošlo!" zamračil se.

„Sakra! Je mi fajn! Nevidíš můj šťastný obličej?!" vyjekla a rozhodila rukama, až ho omylem praštila do obličeje. „Juj...to jsem nechtěla udělat, ale omlouvat se za to nebudu!" zamračila se, přidala do kroku a připojila se ke skupince čekající venku.

Kurt se zamračeně díval na její bělostné vlasy, jež se pohupovali v rytmu její chůze. Co jí pro bůh je?! Náladové psisko!

„Aspoň na mě počkejte sakra!" zamručel mladík a dohonil je. Doběhl vedle Yeydy, která se na něho sladce usmála. Pousmál se na ni a vzal jí opatrně za ruku.

„Hej, Okami...Žije ten tvůj alchymista daleko?" ozval se najednou Lobo a zamračeně se díval na krajinu kolem něj. Okami přikývla. „Hej, hodně daleko odtud. Když si to tak vezmeš, žije asi den cesty od vašeho domova" zapřemýšlela. A schválně místo našeho použila vašeho. Už se totiž nadále nepovažovala jako člen smečky, jako jejich rodina. Přijala fakt, že už je omega. A že měla jenom Luka.

Kurt si toho všiml. A hodně ho zamrzelo, jak to řekla. Mrzí ho, že už se nepovažuje za člena smečky. Že už není rodina. Byla a je pro něho velice důležitá. Fakt, že už by jí, s vědomím, že žije neměl už nedej Mungu nikdy vidět, ho bolí. Bolí ho to víc než stříbro, které mu škvaří kůži. Vyrovnalo by se to s bolestí, když umřela jeho sestřička.

„Děláš si prdel? Až tak daleko? No tak to abychom se proměnili a utíkali! Chci tohle všechno mít co nejrychleji za sebou!" zavrčel, proměnil se na mohutného vlka a utíkal rychlostí blesku. Ostatní nad jeho chováním jen protočili oči, ale také se proměnili.