Život vlka

~35~

Den uběhl na její vkus celkem pomalu. Táhl se pomalu jako želva a byl velice nezáživný. Během dne však stihla Okami něco zjistit. Zjistit něco opravdu důležitého. A to to, že je ten chlap až nechutně bohatý. Což dokazovaly všelijaké sochy, obrazy, těžítka a velice drahý nábytek.

Pche...Jestli neví, co dělat s prachama, může je dát mně...

Bělovláska právě podřimovala na posteli ve svém pokoji a myslí se pořád vracela k onomu vlkodlakovi, který tu měl být po jejím boku.

Smutně otevřela oči a koukla se na prázdnou polovinu postele.

Ach Luko...Zda jsi v pořádku... Doufám, že jsi...

Z jejího myšlení ji vytrhl zvuk rozražení dveří. Narušitel jejího klidu si to dovnitř sebevědomě nakráčel a protáhl se. Hlasitě to zakřupalo.

„Nechrápej, vlku! Čeká nás práce! Takže šup! Dostaň svůj vlčí zadek z postele a nakluš do hudebního sálu!" vychrlil ze sebe jakousi směsici vět, které nestihla bělovláska skoro poslechnout a než se nadála a stačila se na cokoliv zeptat, zdrhl upíří rychlostí kamsi pryč.

V zaseknutém pohybu si Okami povzdechla a přitáhla si pozvednutou ruku k tělu.

„Kde je sakra hudební sál?!" vyjekla, když si plně uvědomila smysluplnost jeho vět. Postavila se rychle na nohy a prudce otevřela dveře.

„Ááách! Krucipísek!" vyjekla, když skoro narazila do nějaké osoby.

„Kruci ženská!" vyjekl fialovovlásek, když se vzpamatoval ze šoku. Lekl se toho, jak se ona lekla jeho.

Kdyby byl živ, řekl by, že dostal z té holky infarkt.

„Co?! Ty tu stojíš jako svatý Mungu hned za dveřma!" vyjekla dotčeně.

Fialovovlásek protočil očima. „John ti určitě neřekl, kam máš jít, takže jsem tady já, abych tě tam dovedl" řekl otráveně.

Okami se zamračila. „Tvá ochota mě velice těší...ech. Jakže se to jmenuješ?" chtěla ho oslovit, no jaksi jí došlo, že si nepamatuje jeho jméno. Určitě to bylo něco těžkého. Něco na Z asi?

„Zambarau" zavrčel fialovovlásek nebezpečně.

„To je pitomé jméno" vydechla nechtěně nahlas.

„Lepší než Okami..." řekl uraženě, otočil se na podpatku, zabořil ruce do kapes a vyšel chodbou směrem k sálu. Okami se držela hned za ním.

Šli pomalu téměř vycházkovou chůzí.

On nejspíš nebude vědět, kdo to je Raven, co? No za zkoušku nic nedám...

„Hele, Rau-"

„Nepamatuju si, že bych dovolil mi tak říkat" zavrčel a šlehl po ní pohledem.

„To je mi šumák. Máš na mě moc dlouhé jméno. Takže ti budu říkat Rau... Chtěla jsem se na něco zeptat" řekla lehce napruženě. Nesnášela, když jí někdo skákal do řeči.

„Ne"

„Ani nevíš na co-"

„Jestli znám Raven. Ne, neznám jí. A být tebou, nevyptávám se. John je na tohle téma jaksi citlivý" řekl klidně a Okami se zarazila.

„Ty-"

„Ano, čtu myšlenky" uchechtl se.

„Neskákej mi do řeči sa-"

„Proč? Nesnášíš to? Hah... To je důvod, proč to dělám, kotě" ušklíbl se a Okami ho zpražila pohledem.

Tiše zavrčela na náznak, že by měl hodit zpátečku, a to sakra rychle. Nebude tolerovat nějaké vyskakování od nějakého...upíra. Až tak hluboko ještě neklesla.

„No jo pořád...S tebou není žádná sranda" protočil očima.

„Tomu ty říkáš sranda? Máš zajímavý smysl pro humor" řekla zamračeně a založila si ruky na prsou. Najednou uslyšela hru na piano.

„To my říkaj často..." řekl nepřítomně a otevřel velké dvoukřídlé dveře.

Hudba ještě zesílila a jí padl pohled na Johna, jenž sedí a se zavřenýma očima hraje na onen nástroj.

„Hele, ty pijavice. Když u tu fuchtly někam pošleš, ujisti se prosím tě, že ví, kde to vůbec je" řekl zpříma Rau a plácl sebou na gauč.

Šokovaně se na něho podívala.

Takhle on mluví ke svému pá- Počkat cože?!

„Já ti dám takovou fuchlty, že se ti zatočí celej svět!" vyjekla naštvaně a zaťala ruky v pěst, jinak by od ní asi dostal polibek. Ne moc příjemný polibek.

„Děti notak...Nehádejte se" pronesl klidně John. Avšak musel se držet zuby nechty aby nezakřičel. Nesnášel takové pitomé hádky hned po ‚ránu'.

Rau protočil očima, ale zamumlal jakési slova omluvy, která měli směřovat k bělovlásce. Ta se na něho jen zamračila.

„Jak si se tedy rozhodl Reede?" otočila se najednou na Johna se zájmem v očích. John v nich však mohl vidět víc, než jen zájem. Zračil se v nich strach a naděje. Strach z odmítnutí a naděje, že jí pomůže.

Johna ten pohled potěšil, a tak jen tak seděl na židli a s úšklebkem její oči pozoroval.

Mám si s ní pohrát? Nebo jí to říct hned? Hah...

„Já ti pořádně nevím, nějak si mě nepřesvědčila k tomu, abych vám jakkoliv pomohl, víš?" řekl nezaujatě.

Okami se napnula a její zoufalý výraz se prohloubil. V tom se John od srdce rozesmál. Ten pohled byl prostě k nezaplacení. „Měla by ses vidět, žabičko!" zachechtal se, zvedl se a přistoupil k ní. Vzal jeden její pramen vlasů a hrál si s ním.

„Pomohu, ale...Něco za něco, žabičko. Já vám dám lék a ty mě... Lektvar De Sinne. Už se nechci krčit strachem kvůli pitomému slunci" usmál se zářivě a natáhl ruku.

Okami ji chvíli váhavě pozorovala.

Ten lektvar se mi povedl jen jednou a ingredience byli stěží dohledatelné... Ale zase, když mu to řeknu, tak mi poví onen lék...

Okami krátce vydechla, přikývla a rukou si potřásli.

„Fajn, platí. A teď, pustíš mé přátele" řekla neústupně. Na to se John ušklíbl. „Nějak si věříš, pse..." zašeptal až nebezpečně tiše.

„Ještě mě někdo z těch tvých pejsků pokouše... To já nehodlám riskovat..." uchechtl se John.

„Hlavně ten... Ach jak že se to jmenuje? Ano... Lobo" jméno onoho chlapce pověděl s takovou nenávistí, až se Okami podivila.

„Dovedlas do našeho posvátného města syna Gurga Krvavého. Za to bych ti nejradši zakroutil krčkem, ale nebudu si kazit den" vyplivl jedovatě.

„Tak... Teď se domluvme, jak oba získáme to, co tak moc chceme, co ty na to?" pousmál se Johny a jeho červené oči zajiskřily.