Život vlka

~31~

„Tak... Poslouchám" vydal ze sebe upír, když byla skupinka vlků už dávno pryč a nehrozilo, že ho někdo z vlků zaslechne.

Okami však mlčela. V jejích očí mohl John vidět strach, který vlčici úplně pohltil. Neměla tu žádnou oporu, kdyby ji potřebovala. Neměla tu nikoho, kdo by ji ochránil, kdyby došlo k nejhoršímu a k neposlední řadě. To ona má v rukou život jak její záchrané skupinky, tak možná i vlčího světa, který se žene do záhuby.

„Žabičko...Nemám na tebe celou noc...Co kdyby sis pohla?" protočil John znuděně očima a trochu se v křesle zavrtěl.

Upír by byl však radši, kdyby to ještě protáhla. Nevěděl proč, ale ona dívka ho čímsi zaujala.

Jsou to snad její oči, které mi stále někoho připomínají? Jsou to snad její vlasy bělejší, než čerstvě napadlý sníh? Je to snad tá její plachost a bojovnost v jednom, co z ní vyzařuje?

Rozhodně jí shledal zajímavou a nemohl se na ní vynadívat. Byla jako obrázek. Byla jako samotná nevinnost v těle bestie. Byla jakýsi protiklad, který ve svým dlouhým a nesmrtelným životě neviděl.

„Jsem tady, abych tě požádala o pomoc, Johne" promluvila najednou tak pevně, až se sám upír podivil.

Vypadala jako vyplašená laň zahnaná do kouta, ale její hlas byl pevný, nekompromisní. Zněla jako rozený vůdce a vypadala jako právě narozené vlče.

Opravdu zajímavá osoba...

„O jakou pomoc žádáš, žabičko?" ušklíbl se.

Nebyl idiot. Věděl, co po něm chtěla. Tušil to tady snad každý upír. Nestalo se, že by vůbec někdy vlk překročil tlapu přes hranici města Iratt jen tak. Vlastně... Vlci se zapřisáhli, že spolu nikdy nebudou nic mít. A proto věděl, že tohle bylo mimořádné přání.

„Určitě víte, jak je na tom naše země. Jak jsme na tom my, vlci. Zbylo nás sotva pár desítek. A z velké většiny, hned po lovcích, za to může virus, který lidi vymyseli" vydechla zírajíc mu do očí.

„Samozřejmě, že každá nadpřirozená bytost na téhle zemi ví o vaší krizi pře několika staletími. Ten příběh se vypráví z generace na generaci a není nikdo, kdo by neznal váš boj o přežití, Johne" odmlčela se, přemýšlejíc, jak pokračovat.

Johnovi se na obličeji objevil úšklebek a pozvedl jedno obočí.

„Když jsem si uvědomila, jak bídně na tom jsme, musela jsem začít jednat, protože s takovou vlci a vlkodlaci vymizí úplně" znovu k němu zvedla pohled.

„Žádám vás tedy o to... Povězte mi, jak jste se vyléčili? Žádám vás o lék, který jste použili" řekla pevně.

Johnův úšklebek se ještě zvětšil.

Říct či neříct? Toť otázka...

„A co za to, žabičko? Doufám, že sis nemyslela, že to bude jenom tak" zasmál se, když nastalo ticho.

Okami se zamračila.

Ano, tušila, že za to bude něco chtít, ale ani za Munga jí nenapadalo, co by mohla dát na oplátku. Netušila, co by tak upír potřeboval od vlka.

Když v tom jí to napadlo...

„Když mi dáš či řekneš recept na ten lék, povím ti, jak dosáhnou lektvaru De Sinne" řekla klidně a zaujatě si ho prohlížela.

Prohlížela si jeho samolibý obličej, který se náhle změnil na udivený a pak na šokovaný.

„Tak to pěkně kecáš, žabičko. Lektvar De Sinne nikdo nenamíchal. Nikdo to nedokázal" řekl naštvaně a prudce stoupl ze svého křesla.

„Já ale ano" řekla klidně.

Fajn...Párkrát mi to vybuchlo a několikrát jsem podpálila část vesnic, ale jednou se mi to povedlo...Teda aspoň myslím, protože nic nevybuchlo nebo něco takového.

Upír si ji zaujatě prohlížel. Jak mohla tahle mladá žabka objevit De Sinne...Jak ho mohla zvládnou namíchat? Nikdo, ani čardějové, to nikdy nedokázali správně.

„Nevěřím ti!" prskl a sešel pár schodů dolů k ní. Okami ho se zájmem a trochu šokovaně sledovala. Netušila, či ho naštvala...Netušila, co se s ní teď stane a to jí děsilo.

„Tak to bys měl, Johne, protože je to pravda... Jak myslíš, že jsem přežila střet s upírem? Ano...kdysi jsem se s jedním z vás střetla... Bylo mi tak sedmnáct? Objevila jsem prastaré runy vyprávějící o tomhle lektvaru a s pomocí jednoho čaroděje a onoho upíra jsem dokázala namíchat lektvar, díky kterémuž mohl chodit ve dne venku jak se mu zachtělo. Nemusel se skrývat před sluncem, díky tomu nikdo nepoznal, co je zač a on tak mohl žít život, jak chtěl" vyprávěla mezitím, co se k ní nebezpečně blížil.

Bála se, že jí neuvěří onu historku, která se doopravdy stala. Bála se, že jí prohlásí za lhářku a na místě jí vytrhne srdce z těla.

Upír se napnul a pozoroval ji přemýšlejíc, co sní asi tak udělá.

Mám jí dát šanci? Nebo jí prostě zabít a z tam těch vlčků si udělat své poslušné pejsky?

„Johne prosím!" vyjekla najednou neprofesionálně Okami a chytla ho za chladnou ruku.

Šokovaně se na ní podíval. Podíval se do jejích zlatavých očí, ve kterých se zračili slzy a zrcadlila se naprostá zoufalost.

„Musíte nám pomoct! Náš druh je na pokraji vymření! Jižané napadají Seveřany jen tak pro radost! Vlci se úplně pomátli! Zabíjejí se na potkání a svádějí to na virus! Můj přítel byl jeden z nich! Hodně mých známých na tuhle nemoc umřelo! A proč?! Jenom kvůli lidskému sobectví, chamtivosti a strachu! Lidé nás najednou považují za nějaké překážky, kterých je potřeba se zbavit!" křičela z plných plic a vůbec si neuvědomovala, že začala brečet.

„Luko – ten vlkodlak, co je tu se mnou – je jeden z nakažených a já mu pořád dávala naději! Dala jsem naději každému napadenému vlkovi! A já jim tu naději nechci brát! Chci se vrátit domů, chci se vrátit do mé smečky, ze které mě vydědili! Chci lidem ukázat, proč se nás kdysi tak báli!" vyjekla a bojovně se mu podívala do očí.

„U vás to taky tak bylo! Lidé se vás báli po staletí! Než zjistili vaše slabiny, kterých začali využívat! Byli jste také na pokraji vymření! Ale ty jsi se lidem postavil! Ukázal si, kdo je tady pánem! Objevil si lék, díky kterémuž jste se všichni vyléčili a zpustošili polovinu lidské populace! Bojí se vás jako nikdy. Jak jsem už pochopila, v tomhle městě lidé žijí ze strachu, ale více se bojí odejít kvůli tomu, jak strašnou smrt jim provede. Takhle tady jen žijí a stávají se už od narození chodícím jídlem, není tomu tak?" vydechla při pohledu do jeho očí a až teď, po těch dlouhých proslovech si uvědomila, že mu přímo drtí zápěstí.

Opatrně ho tedy pustila a o krok ustoupila dívajíc se do jeho šokem rozšířených očí.

Okami polkla. Nevěděla, zda překročila onu pomyslnou hranici, kterou nevědomky udělil. Nevěděla, zda si netroufla až moc, ale ona mu to prostě musela povědět Musela se konečně někomu vyzpovídat a povědět svůj názor.

John se k ní najednou pohnul a nevypadal nijak nadšeně.

Tak tohle je můj konec...

Gif... John Reed... Ovšem vy si ho představte jak chcete :* Dávám ho sem jen proto,  že jsem nenašla pěkný gif který by za a) seděl ke kapitole

Za b) nenašla jsem pěkného upíra, který by popisně seděl, pro vás neposlouchače k-popu.  Sorry guys :')