Život vlka

~25~

°Od poslední kapitoly uběhlo pět dnů°

„Už tam budem?" zanaříkala Yeyda.

„To bych taky rád věděl..." odfrknul si Kurt a poupravil si batoh na zádech.

„Podle toho, že je před námi město Ahope...  Tak asi ještě tři dny cesty... Pokud si pohnem, tak den a půl" řekl Luko s nakrčeným čelem.

„O tom městě jsem ještě neslyšela..." řekla jsem zmateně a koukla na naši malou mapu.

„Lidé jsou tam chamtivý a sobečtí.  Hodně se tam krade, takže bacha na kapsy..." řekl z ničeho nic Luko s pohledem upřeným do dálky.

Jen jsem nad ním pobaveně zakroutila hlavou. Nepřestane mě překvapovat...

„Tak jdem...Ať jsme v tom prokletým doupěti co nejdříve...Vy dva. Nezapoměňte na maskování..." řekl Lobo a aniž by se na nás podíval, dal se do kroku a za ním se přidali i ostatní.

S hlubokým nádechem jsem si nasadila přívěšek s krystalem, jenž zahaloval pravdu o mém zlatavém pohledu a sněhových vlasech. Ostatní, kteří se mi podívali do očí tak viděli jen nebeskou modř a černé kadeře.

Se zájmem jsem se otočila na Luka, který se však v bolestech svíjel na zemi.

Překvapeně jsem k němu přiskočila.

„Luko! Luko co se děje?" vyjekla jsem vyděšeně a dotkla jsem se jeho vřelého ramene.

Ale ne... Už to pomalu začíná...

„Jsem v pohodě!" řekl zhrublým hlasem skrze zuby a nasadil si jeho přívěšek. Ani ne do minuty přede mnou místo vlkodlaka klečel mladý muž s hnědými vlasy. Zvedl ke mně svůj hnědooký pohled a zamračil se.

„Opravdu jsem v pohodě... Nedělej si žádný-"

„Ukaž to!" řekla jsem nekompromisně a natáhla k němu ruku. Chvíli se na mě bojovně díval a snad přemýšlel, že mi bude vzdorovat, ale pak si jen povzdechl a natáhl jeho nemocnou ruku.

Rychle jsem mu sundala obvaz, který ukázal jeho ošklivě zarudlou a napuchlou ruku.

„Panebože... Vždyť ti to hnisá! No to je hnus..." řekla jsem znechuceně, ale neměla jsem na výběr... Ruku jsem mu ošetřila, namazala a obvázala. Ještě jsem mu, s jeho menším odporem, narvala do pusy bylinku na snížení teploty.

„Nesmí se dozvědět, že se ti to zhoršilo, okey? Zabili by tě na místě" řekla jsem upřímně a pomohla mu na nohy.

„Aspoň by mi udělali laskavost a tebe-"

„Zmlkni, nechci poslouchat tvé kňourání. Musíme si pohnout. Ztratili se mi z očí" řekla jsem a rozhlížela jsem se všude okolo, jestli je neuvidím.

„Nezmlknu! Řekni mi, proč mě chceš nechat na živu? Jen z důvodu toho, že mi to dlužíš?! To mi radši udělej laskavost a zabij mě!" zavrčel nevrle.

„Luko!" okřikla jsem ho.

Opravdu jsem o tom nechtěla mluvit. Už jenom z důvodu, že vlastně nevím, proč toho idiota potřebuju naživu.

„Okami!" zavrčel a silně mi zmáčkl zápěstí.

„Kroť se Luko! To bolí!" vyjekla jsem překvapeně. Luko se taky zatvářil překvapeně, ale hned na to se zamračil, pustil mě a mlčky vedle mě kráčel.

Povzdechla jsem si.

Už mu nezbývá moc času... Nikomu tady....

Mlčky jsme procházeli obřím městem a snažili se na sebe upoutat co nejmíň pozornosti.