Život vlka

~ 57 ~

Okami se s trhnutím probudila a zalapala po dechu. Tom, který ji právě kontroloval, myslel, že vyletí leknutím z kůže. „Sakra!" vyjekl a spadl ze židle. Okami, která uslyšela jakési žuchnutí, se zmateně podívala kolem sebe a nechápavě se podívala na rozpláclého čaroděje na zemi.

„Co se...co se děje?! Kde to jsem?! A co děláš na zemi?" vyjekla a rozhlídla se vystrašeně po pokoji, jelikož si myslela, že je zase v kobce, a to celé byl jenom sen. Tom se mezitím, co se Okami ujišťovala že to nebyl jen sen, s bolestivým syknutím zvednul. „V klidu Okami, jsi ve tvém pokoji, který ti tady přidělili. Odpadla jsi ze ztráty krve od té rány na hrudi. Už dva dny tady ležíš v bezvědomí, zatímco tě léčím. A musím říct. Ty si s těma šlofíkama dáváš na čas. Málem jsem myslel že nám tady umřeš" vydechl úlevně Tom a přitlačil jí k posteli, ať si lehne, aby jí mohl nadále léčit kouzlem. Okami cítila podivné šimrání z rány na svém hrudníku.

Chvíli jen tak přejížděl nad ránou a nepřítomně se na ní díval. Pak však podivné šimrání přestalo. „Tak, už by to mělo být všechno v pořádku. Rána je zacelená, jizva pěkná a krev díky transfúzi doplněná. Myslím, že už je na čase vstávat a projít se" řekl a odstoupil od ní. Okami se však podivila. „Díky tran-co? Co to znamená?" vydechla nechápavě a pomalu se posadila. „To ti řeknu jindy, teď se hlavně převleč do něčeho méně potrhaného a krvavého, oblečení je tamhle v té skříni. Poté, co se oblečeš společně vyrazíme na snídani, kde se setkáš ostatními. Dokonce i...s lehce zmateným Lukem. Jeho vzpomínky se mu pořád nevrátily, ale Krahet tě prý upozorňoval, že to může trvat, takže se toho pak nelekni. Ale kdo ví, třeba se při pohledu a tebe rozpomene" usmál se na ní a vzal za kliku dveří jejího pokoje. „Budu čekat venku" řekl jen a odešel.

Okami tu tak seděla sama, lehce zmatená. „Já mám přidělený pokoj?" řekla si nechápavě pro sebe, opatrně a pomalu vstala a došla až ke skříni. Když ji otevřela, nemohla uvěřit svým očím. Nejen, že skříň byla až nekřesťansky velká, byla také plná různého oblečení. „Šaty? To jako že jsem nějaká vlčí princezna znamená, že musím nosit tyhle odporné šaty?!" zděsila se. Ale naštěstí pro ni se ve skříni našlo i pár košil a kalhot. Pro sebe se usmála. Na nějaké šaty se vám možu z vysoka vyprdnout...

Avšak než se dala do oblékání, nejdříve navštívila koupelnu, jelikož byla celá špinavá od prachu a krve. Hlavně její vlasy měli načervenalou barvu a byly úplně slepené. „Krucifix!" vyjekla pro sebe bolestivě, když se snažila slepené chomáčky rozčesat. „To mě nemohl ten čaroděj nějak začarovat abych byla čistá?!" posteskla si, když byla nucena chomáček vlasů vytrhnout a asi po půl hodinovém boji v koupelně vylezla na chodbu konečně čistá a oblečená. „Ale že sis dala na čas" prohodil Tom netrpělivě a společně se vydali do jídelny, kde na ně ostatní čekali.

„Okami! Díky bohu! Zase sis dávala dlouhého šlofíka! Už mě s tím začínáš trochu štvát!" zaradoval se najednou Kurtův hlas, jakmile oba dva vešli do jídelny a hned v ten moment jí Kurt s pevným stiskem objal. Okami, lehce zaskočená, po chvilce jeho objetí opětovala. „Je dobrý tě vidět zase mezi živými" ozvalo se kus od ní a pohledem sjela ke Gwydnovi, který jí se sklenkou v ruce zamával. „To vskutku ano, slečno Okami! Už mi chybělo povídání si s vámi" usmál se na ní Krahet. „Jak se cítíte, slečno? Doufám, že už se cítíte lépe" jeho úsměv se ještě rozšířil a Okami jen pomalu kývla hlavou a posadila se vedle Kurta. „Ano, cítím se..." začala, ale zarazila se.

Jak se vlastně...cítím? Jak se mám cítit? Mám se cítit dobře, že umřelo spoustu lidí...že Luko si na mne nevzpomíná...že Yeyda tu teď nesedí s námi?

„Cítím se dobře" usmála se pak na Kraheta a koutkem oka sledovala Luka, který si jí vůbec nevšímal a dělal si svoje. Zabolelo jí to u srdce, ale nedala to na sobě znát a pustila se do snídaně. „To jsem velice rád, Okami!" ozval se za ní Sebastiánův hlas a Okami leknutím vyprskla vodu. Sebastián nad jejím chováním jen pozvedl obočí a přidal se k nim se sklenicí krve.