Život vlka

~29~

Utíkala, co jí síly stačily, tedy dokud si nevšimla, že ji už nikdo nepronásleduje. Zpomalila tedy a pomalými kroky se plížila městem.

Nebylo nijak pozdě večeř. No přesto tu bylo mrtvo. Slyšela jenom svůj zběsilý tep a zrychlený dech, což jí svým způsobem děsilo.

Nedávalo jí to smysl. Noční život je tu doslova mrtvý. Není tu živáčka. V dřevěných, někde v cihlových, domkách neviděla špetku světla.

Zmateně se rozhlédla, když uslyšela jakési tiché syknutí. Bylo to snad na mě? Nebo se mi to jen zdálo?

Zamžourala do tmy a uviděla postavu postaršího muže. Stál nejistě ve dveřích svého domu a syknul na ní znovu.

„Dítě, co tu pro boha živého děláš?! Nevíš, že jsou na lovu?! Rychle! Zalez do svého domu!" šeptl rychle.

Okami se k němu o krok přiblížila.

„Nejsem zdejší..." řekla též šeptem.

Mužův vyděšený výraz najednou zmizel a místo toho se na ní zamračil.

„Ochraň tě Pánbůh, ty moje nevědomé dítě. Ať nad tebou drží svou ochranou ruku" řekl už s menším nezájmem a chystal se zavřít dveře. Avšak... To, co se pak stalo nečekal ani jeden z nich.

Bylo to tak rychlé... Ani jeden nepostřehl, kdy se dostal před dřevěné dveře, které s lehkostí vyrazil. Vzal muže pod krkem a s menším úšklebkem mu zabořil své špičáky do tepny na jeho krku. Muž vykřikl a snažil se mu vzepřít. Co ale může takový nicotný člověk proti staletému upírovy, že?

Jakmile Irattský upír dokončil svoje krmení, odhodil mrtvolu muže vedle svých nohou a se zájmem se otočil na dívku, která ho zaujala už několik minut před tím.

Sledoval ji. Sledoval ji až sem od jejího vkročení do Irattu. Fascinovaně hleděl na její bělostné vlasy a oči barvy nebe.

Netušil, že je vlkodlak. Krystal pod její halenkou to skvěle ukrýval. Myslel si, že je člověk. A člověk přeci nemívá bílé vlasy.

Udělal k ní pár kroků, Okami se však vzdálila. Výpad na toho muže jí šokoval natolik, že se, i když to nechtěla přiznat, upíra bála.

„Ale maličká...Mě neutečeš" usmál se slabě, upíří rychlostí se dostal před ní a chytil jí za obě zápěstí.

Okami se šokovaně nadechla a zahleděla se do jeho očí. Musela uznat, že byli překrásné. Jejich nezvyklá barva se v měsíční záři krásně vyjímala.

„Hm...Jseš docela hezká... Že bych si tě nechal jako služku?" zavrněl a palcem a ukazováčkem pozvedl její hlavu.

To Okami už dostatečně probudilo a s veškerou její vlkodlačí silou se mu vytrhla. Nepřišla jsem sem, abych ti dělala služku, ty dutohlave pijavskej...

Zahleděla se mu do překvapených fialových očí.

„Nejsem tady jen tak, upíre" vydechla. Chtěla, aby to znělo bojovně, neohroženě...prostě jakkoliv než tak, jak to znělo. Zněla vystrašeně a slabě a to jí štvalo. Nechápala, proč se najednou v blízkosti upíra tak bála.

Okami probuď se sakra! Jsi zatracený vlk!

„Och? Holčička si troufá? Nevadí. Mám rád zlobivé holky" usmál se úchylně.

Chtěla na něho vyprsknout nějakou nemístnou poznámku, ale najednou byla někým zezadu chycena. Šokovaně se nadechla a lehce na upíra před ním vykulila oči.

„Ale notak Zambarau... Neříkal jsem ti náhodou, že s jídlem se nehraje?" ozval se napohled starší upír a protočil očima.

„Kannelli! Ta je moje!" řekl výhružně Fialovoočko.

Okami tiše vyjekla, když na svém krku ucítila cosi chladivého a poměrně ostrého. Špičáky...

„Hej!" zařval najednou Kurtův hlas a váha, která Okami držela, zmizela.

Polekaně se lekla, když jí někdo vzal za ruku a přitáhl si ji k sobě. Překvapeně se podívala na Luka, který to doslova táhl z posledního. Bylo na něm vidět, jak se snaží, aby znovu bolestí neomdlel.

Okami stočila pohled na Kurta a Loba před sebou, kteří chránili bojovným postojem jak ji, tak Yeydu, která si vedle ní stoupla.

„Huso..." sykl Lobo nenávistně, ale pak zavrčel na muže, zřejmě Kannella, když se k nim přiblížil.

„Co to je?!" zasyčel podrážděně Kannell, když si všiml skupinky lidí, kteří měli tesáky a jeden z nich byl celý ochlupený.

„Vlci?!" vyjekl naštvaně Zambarau a zasyčel na náznak, že se jich nebojí.

„Porušili jste zákon! Víte vy, tupý psy, co to pro vás znamená?" ušklíbl se Kannell a vrhl se na nejslabší článek skupiny, Luka. Upíří rychlostí k němu přiběhl a chytl ho pod krkem. Netušil ale, že Okami je také vlk, a tak ho nemile překvapilo, když chytla jeho vlasy do své ruky a prudce s ním trhla.

Překvapila ho její síla, kterou nečekal, a tak ho pustil a sám spadl na zadek.

Okami si následovně ochranářsky stoupla před kašlajícím Lukem a tiše na hnědoočka zavrčela.

„Nechceme bojovat" řekla následně klidným hlasem i když uvnitř ní to vřelo.

„Pche. Nějakému prašivému psovi já tak budu věřit. To až začne v pekle sněžit" zamračil se Zambarau.

„Ty jeden!" zavrčel Lobo ale Okami na něho vyštěkla a probodla ho pohledem.

„Proč jste sem sakra chodili?! Zvládla bych to dokonale sama!" vyjekla na ně ve své hlavě

„To jsem viděl, ty krávo jedna! Měl ten tvůj bělostný krček hned u jeho hnusné huby!" řekl naštvaně Lobo

„Málem mě trefilo, když jsem tě uviděla, Okami!" řekla smutně a trochu naštvaným hlasem Yeyda

„Nebýt tak vysílený, praštil bych tě za tvou blbost..." povzdechl si Luko a bolestně syknul.

„Huso jedna hloupá! Až - tedy jestli - se vrátíme do tábora živí, vykuchám tě jako prase! Tak jak o tom můj táta sní od tvého návratu!" vykřikl omylem nahlas Lobo a vyštěkl na ní.

Okami se nedala a výhružně na něho zavrčela. Dala tak na obdiv své sic tenké, tak ostřejší tesáky.

„Zabiju tvého otce hned co se do toho ďáblem prokletém místě vrátím!" opáčila mu stejným tónem.

„Ale? Vlčci se hádají? A já myslel, že drží- Počkat. Bílé vlasy... Ty seš Seveřanka!" vydechl překvapeně Zambarau.

Upíři tuhle pro ně trapnou situaci nechápali. Objeví se tu po x letech vlci - a vlkodlak - kteří si jdou navzájem po krku? To zní jako začátek velmi špatného vtipu.

Velice ho udivilo, když uviděl Seveřanku spolupracující s Jižany... A vlkodlakem. Velmi to povedená skupina.

„Ano" přitakala stále nenávistně hledíc na Loba.

„Co se to tu u všeho na světě děje?!" ozval se najednou hlas, z něhož přešel mráz po zádech.

Obrázek.... Jak si tak nějak představuju Zambara... Vy si ho samozřejmě můžete představit jak chcete ;)