Noc proběhla v poklidu a všichni jsme se v hlídce prostřídali. Avšak ani jsme nemuseli, páč opravdu nic nehrozilo. Pokud nenazýváte veverku, jenž žužlá vaše vlasy nebezpečím.
Ráno jsme se všichni sbalili, posnídali a po uhašení ohně jsme se vydali znovu na cestu.
„Och Mungu... Jsem pěkně rozlámanej z té země!" zanaříkal Kurt a protáhl se.
„No jo... Rozmazlené máničky..." odfrknul si Luko a já se na něho výhružně podívala.
„Jaks-"
„Nijak ti neřekl! A opovaž se dneska s ním hádat, Kurte!" sykla na něho Yeyda a bouchla ho loktem do břicha. Tiše syknul, ale doopravdy zmlknul a dále se věnoval cestě.
„Hele... To je tam v dáli město?" řekla najedno Yeyda a ukázala na něco v dáli.
„Ano, město Toshi. Je to spíš taková větší vesnice. Plná chudoby a chtivých lidí, takže se na ně nedívejte a nevzbuzujte pozornost, oka?" řekl Luko.
„Jak to víš?" nedalo mi to a zeptala jsem se.
Luko se zarazil. „Já- já vlastně nevím. Něco mi to řeklo" řekl nechápavě a podrbal se na zátylku.
„To tvoje lidská stránka. Nejspíš si to město znal jako člověk. Všechna tvá paměť tam pořád je, je jen uzamknutá" řekl Lobo. Na to se Luko zamračil ještě více.
„No...Co uděláme? Projdeme skrz nebo ho obejdeme?" zeptala se Yeyda.
„Seš blbá? Obejít ho je jen ztráta času. Projdeme jím a třeba na něco narazíme... jako třeba jídlo. Honění po lese abych se jen nasnídal mě fakt nebaví" protočil očima Kurt.
„Och? Okami a já jsme to dělali každý den" řekl jen tak Luko a nevěnoval Kurtovu naštvanému obličeji pozornost.
Ale něco mě zaujalo.
„Tys snad jedl každý den?! Já jsem mohla klidně hledat blbého zajíce týden a nic jsem nenašla!" vyjekla jsem a koukla se do jeho smějící se tváře.
„To víš kočko, musíš umět lovit... a krást" usmál se tajemně Luko.
Aha... tak tak je to...
„Tys kradl lovcům svačinky?" řekla jsem výsměšně.
„Hned po tom co jsem je zabil, ano. Kradl jsem jim jejich už nepotřebné svačinky" uculil se.
„Hele, ne že by vaše historky z vyhnanství nebyli zajímavé, ale nejsou. Takže si to vy hrdličky říkejte až já nebudu poblíž. A radši místo blbejch keců přemýšlejte, co řekneme až dorazíme do centra dění" prskl znenadání Kurt a Yeyda jen protočila očima. Lobo je nezaujatě kráčel dál a dělal, jako že neexistujeme.
Luko se napnul a už se chystal něco říct, než jsem ho zarazila.
„Náhodou... to bys nevěřil, jak zajímavý ten život byl! Nikdy jsme nevěřila, že jsou lidi takový tupci" usmála jsem se, přátelsky do Luko žďuchla a pokračovala jsem v chůzi.
„Okey...Mám plán... Vrazíme do města, pokradem nějaké zásoby, tím pádem se rozdělíme do skupinek a setkáme se pár metrů za městem. Od tam tut už poběžíme ve své vlčí podobě, abychom neztráceli tolik času..." promluvil najednou do ticha Lobo a přidal do kroku.
Jen jsem neochotně přikývla.
„Je ti jasné, že budeš se mnou, že jo?" nebyla to spíše otázka jako oznámení. Pobaveně jsem se koukla na Luka. „Ale ale. Snad se nám nebojíš..."
ČTEŠ
Život vlka
Manusia Serigala„Život není lehký. Život vlka už vůbec ne. Musíš se smířit s tím, že si se narodil nenáviděn a umřeš ještě více nenáviděn. Tak to v našem světě chodí, víš?"
