Badboy&Goodgirl

Thirty-one

"Vážně ?" zeptala jsem se.
Někomu by má otázka mohla připadat směšná, ale mezi lží a pravdou je v našem vztahu velice tenká hranice.

"Ne, dělám si prdel." řekl s ironii v hlase a protočil očima.
"Nediv se, že se ptám, Thomasi." pronesla jsem a můj společník ztuhnul.
"Nevěříš mi." šeptl si spíš sám pro sebe.
"A ty se divíš ? Mohli bychom se prosím aspoň chvilku nehádat ?!"
Cítila jsem, jak se klepu. Byla jsem vytočená.

Díky bohu nás z naší nehezké konverzace zachránila paní číšnice.
Před každého z nás dala naše objednané jídlo.
Vonilo to krásně.
Pozorně jsem si jídlo prohlížela, stále jsem nemohla pochopit, proč stojí tolik peněz.
"Omlouvám se." hlesl Thomas. Dost mě překvapilo, že někdo jako on se omlouvá. I přesto mě to potěšilo.
"Omluva přijata."

V klidu jsme si vychutnávali naše pokrmy, které byly vynikající.
"Je to vynikající !" pochvalovala jsem si.
Snažila jsem se jíst slušně a čistě, ono to je ale těžké, když si tak pochutnáváte.

Vychutnávala jsem si každé sousto. Chuť masa byla úžasná, rozplývalo se v puse, brambory byly skvěle ochucené a grilovaná zelenina byla dobře ogrilována.

Nakonec nám ještě přinesli salát, který jsme si s Thomasem rozdělili.
"Chceš ochutnat ?" zeptal se černovlasý chlapec a já jsem přikývla.

Nabrala jsem na vidličku pořádné sousto a nahnula jsem se opatrně k Thomovi.
"Výborný." pochválil si a mluvil s plnou pusou. Jen jsem se nad tím zasmála.

Když jsem od jídla zase zvedla oči, Thomas se svým jídlem na vidličce mířil na oplátku k mé puse. Otevřela jsem ji a vychutnávala jsem si chuť špaget.
"Mňam." řekla jsem šťastně, protože jsem byla šťastná. S ním.

×××××××

"Bylo to krásné."
Thomas se usmál. Pomalu se ke mně přibližoval.
Překonala jsem tu tenkou hranici mezi námi a přitiskla jsem se mu na rty. Usmál se do polibku a rty jemně pohyboval proti mým.
"Budu muset jít." řekla jsem, když jsem se odtáhla. Nechtěla jsem to udělat.
Ale věděla jsem, že mamka bude jančit, jestli co nejdříve nepřijdu.
"Dobře." ještě jednou se přisál na mé rty.
Tohle bylo krásný. Úžasný. Bláznivý.
Milovala jsem to, milovala jsem jeho.

Domů jsem chtěla jet v klidu sama, potřebovala jsem si pročistit hlavu.
Thomas mi sice navrhoval odvoz, ten jsem však zamítla jediným ne.

Vydala jsem se tedy po cestě tmavým nočním vzduchem.

×××××××

Pohled třetí osoby

Černovlasý chlapec pomalu nasedl do auta.
Byl z dnešního večera šťastný, i když si to nechtěl pořádně přiznat. Dívka se mu jakýmsi záhadným způsobem líbila. A to hodně. Pomalu k ní začínal pociťovat silnější pouto. To by ale neměl. Měl k tomu pár dobrých důvodů, které by ona ale nepochopila. Nemohl jí ranit. Zatím ne. I když to už několikrát udělal.

Rozjel se svým autem po silnici. Všude panovala tma. Přemýšlel o tom, že by se přece jen otočil a plavovlasou dívku odvezl domů. To ona však zamítla.

Potřebovala si vyčistit hlavu, to i on.
Proč by si ji ale měl čistit ? Vždyť se nedělo nic, co by člověka zmátlo.
Tomu ale tak nebylo. Jiskření mezi nimi bylo hmatatelné, hlavně v jejím případu. Chlapec to ale takhle nechtěl. Nebo ano ?
Jako vždy, tolik otázek a skoro žádná odpověď.

Konečně zastavil před domem jeho rodičů, kde sám stále žil.
Chtěl si pořídit vlastní byt, byl také na dobré cestě. Všechno ale nejde jen lusknutím prstu.

Odemkl dveře domova a rozsvítil v předsíni. Rodiče nebyli doma, někdo ale jo.
Jeho malá, blonďatá sestra.
Ta, která oné plavovlasé dívce řekla hodně věcí. V těch řečí ale nebylo tolik pravdy.
Sestra mladíka měla zákaz to prozradit. Přece jen si ale uměla najít nějakou cestu.

Mladík se vydal směrem k jejímu pokoji.
Nikdy by jí neublížil. Fyzicky ani psychicky. Občas se hádali, to ale k sourozeneckému vztahu patří.

Potřeboval si s ní jen důkladně promluvit.
Mezi čtyřma očima.

Trošku jiná kapitolka. 💫