Badboy&Goodgirl

Twenty-eight

S Carly jsem se po dlouhé době bavila jako nikdy. Byly jsme ve městě, v parku a pak jsme jely do botanické zahrady udělat nějaké fotky. Úžasně prožitý den, až na ráno, které nebylo úplně nejlepší.
S Thomasem jsem si od včerejška nenapsala jediné slovo.
To je tak špatně chtít normální vztah ?
Celé to je ale nějaké zvláštní.
Proč chodit s někým, kdo Vám ani nedokáže do očí říct, že Vás miluje ? A já jo miluji ? Ano, miluji. Možná mi ubližuje, ale přece jen, protiklady se přitahují, že ?

Sedím doma na gauči a cpu se zmrzlinou. Neříkala jsem náhodou někde na začátku, že nejsem ten typ holky, která se cpe celé hodiny zmrzlinou, aby zahnala smutek ?

Vážně jsem se změnila, on mě změnil.
Thomas Belin.
Jméno mé změny.

Napadla mě šílená blbost.

Z konferenčního stolku jsem sebrala telefon a na Facebooku jsem si našla Clarity Belin.
Sice mi dala telefonní číslo, ale já jsem jo ztratila. Říkejte mi mistr schovávač.

Na messengeru jsem jí napsala zprávu.
Za pár minut mi odepsala a já jsem se už oblékala do kavárny.

×××××

"Ahoj." Clarity hlas mě vyrušil z přemýšlení. Podívala jsem se blonďaté dívce do očí a pozdrav jsem jí opětovala.
"Takže ?" začala rozhovor a já jsem spustila jako parní válec.
"Je divný. Neustále mění nálady. Já ho miluji, ale jak mám sakra zjistit, co ke mně cítí on, když své podělané city nedokáže vyslovit nahlas ? Je mi z toho na nic. Co je to jeho tajemství, Clarity ?" koukala na mě úplně jinak, než jsem čekala. Upřímně jsem si myslela, že nahodí nějaký smutný výraz plný něhy. Ona se však tvářila neurčitě. Naštvaně, zlostně, jako kdyby to čekala..
"Clarity ?" zeptala jsem se jí asi po 10 minutách ticha, kdy jsme jen obě pily kávu a nevšímali si jedna té druhé. Clarity ale byla celou dobu napjatá a nervózní.
"Ten hajzl."
Takhle... Bylo by to docela v pořádku, kdyby to řekla potichu a slušně. Ne. Ona to bohužel vykřikla na celou kavárnu, až se pár lidí otočilo a měřilo si nás špatným pohledem. Někteří ve znamení nesouhlasu mlaskli i rty.
Děkuji slečno Belinová za znepřátelení celé kavárny.
"To bylo nahlas, že ?" zeptala se se sklopenými očky hnědovlasá dívka a já jsem jemně přikývla. Bylo mi jí trošku líto.
"Zapomeneme na to. Takže.. Co s ním je ?" na tuhle otázku jsem se jí dnes zeptala už po několikáté.
"Přijdi na to sama. Hele, Am. Ty musíš přestat být tak podezíravá a nedůvěřivá. Chodíte spolu přece měsíc, ani ne, že ? Na tyhle starosti je trošku brzy, nemyslíš ?
Zaměř se na přítomnost, neřeš stále budoucnost či minulost.
Vyřeš to sama."
Zírala jsem na ní s otevřenou pusou. Mám si to vyřešit sama, nemám to řešit atd.
"Hele, já jsem to řešila. Vždyť jsem se ho právě zeptala na to, jestli mě miluje." při posledním slovu se mi zasekl hlas.
"No a to je ten problém. Nech ho, ať se sám pochlapí. Myslím si, že je na tohle brzo. Sama se divim, že vůbec šel do nějakého vztahu. To už je jen úspěch. Dej mu čas." Na poslední slova dala dost velký důraz. Je mu dost podobná.

"Jste si podobní." řekla jsem tiše.
"To bude tím, že jsme sourozenci." ironie v jejím hlase byla téměř hmatatelná. Avšak, řekla to dost smutně. Že by lhala ?
"Vlastní ?" její rty se zachvěly. Tady něco nehraje.
"Ovšemže."

Nejistota.
Šlo to na ní vidět. Jak se bojí.

"Dobře." bohužel, nevěřila jsem jí.

"Budu muset jít." řekla po chvíli ticha a mě tak probudila z hlubokých myšlenek.
"Fajn."
Proč jsou s ní ty rozhovory vždycky tak zvláštní ?