PERFECT | myg x jjk ✔

∆30∆

"Proč na mě tak koukáš?"

"Přijde mi, že ti je snad ještě hůř. Ale nechci se vyptávat. Zase."

Měl obavy, že už mu s jeho věčnými dotazy musí lézt na nervy.

"Nebráním ti." Pokrčil Yoongi rameny.

"Ale ani nemluvíš sám od sebe. Kdybys  mi to chtěl povědět, uděláš to sám, aniž bych se tě musel ptát. Určitě ti to je nepříjemné... Všechny mé dotazy."

"Tak to není, nechci, aby sis to bral osobně. Jen nejsem zvyklý se svěřovat."

Nedělal to, nikdy, protože jej nikdo nikdy nechápal. Ne, že by se nemohl smířit s tím, že by na něj někdo další koukal jako na blázna, ale je z toho zatraceně unavený.

"Možná to je ten důvod, proč ti je tak, jak ti je. Nemluvíš o tom."

"To s tím nijak nesouvisí," namítl Yoongi. "Nedovedeš si ani představit, co za hnus mám v hlavě, nehodlám to přenášet na druhé."

"Ale já bych ti chtěl pomoct. Věřím, že-."

"Ne, Jungkooku. Takhle to nefunguje, i když by to bylo fakt hezký," skočil mu Yoongi do řeči a Kook na něj zůstal hledět s nepatrným ublížením v očích.

Bylo mu ho v tu chvíli trochu líto.

Všechno, o čem se jej snažil přesvědčit, však říkal s nejlepšími úmysly.

Yoongi nemohl popřít, že právě díky Jungkookovi je mu trochu lépe. Dá se totiž to snést. V jeho přítomnosti. Není sám, a nezaměřuje se tak jen na sebe. Mohl s klidem říct, že v někom po opravdu dlouhé době našel... Kamaráda?

Ano, nejspíš ano.

Jenže nesmí zapomínat, že právě ani on není v pohodě.

"Nejdřív musíš nechat pomoct sám sobě, abys mohl pomoct druhým, Kookie."