PERFECT | myg x jjk ✔

∆32∆

"Dneska za mnou přišel Taehyung."

Yoongi nevěděl, co si o tom myslet, protože z výrazu jeho tváře nemohl nic přečíst. Byl naprosto neutrální a ani tón jeho hlasu mu nic nenapovídal.

"A šlo to dobře?" zeptal se proto.

"Jo, vcelku jo. Já... Jsem z toho překvapený. Hrozně dlouho jsme spolu nemluvili. Tedy, on nemluvil. Měl jsem za to, že je na mě naštvaný, že... Že už mě prostě nemá rád za to všechno, co se dělo a stále děje."

"Přišel za tebou jen on?"

Jungkook přikývl. 

"Ale to je dobré znamení, ne?" Pokoušel se jej povzbudit a Jungkook se konečně usmál. 

"Rozhodně ano, akorát to stále nemůžu nějak zpracovat. Moc mi pomohlo, že tu dneska byl. Sice jsme měli málo času, ale já jsem najednou o dost klidnější, cítím se prostě líp. Nejspíš jsem potřeboval jeho podporu."

"Jsem za tebe rád."

A opravdu byl. On pro něj neměl žádné dobré zprávy, vůbec nic, ale chtěl ho podržet v jeho nadšení, protože to byl právě Kook, díky němuž tady ty poslední dny zvládal, i když mu bylo stále odporně, a on si tak prostě zaslouží ten kousek radosti, o který se zasloužil jeho starší bratr.

"Ty jsi neměl návštěvu?" obrátil pak Jungkook téma hovoru k jeho osobě.

"Naštěstí ne," odpověděl Yoongi. "Nechci, aby za mnou někdo chodil."

"Proč ne?" Zamračil se Kook.

"Protože za mnou nechodí nikdo, kdo by mi mohl nebo chtěl nějak pomoct."

Tenkrát Seokjin, jeho matka... Neměl na to, aby jim mohl čelit. Byli to lidé, kvůli nimž tady byl. V jejich zájmu nebylo, aby se dostal ven, ale aby tu zůstal co nejdéle.