PERFECT | myg x jjk ✔

∆18∆

"Co to s tebou bylo?"

Yoongi se zařekl, že se Jungkooka za žádnou cenu ptát nebude, že nebude vyzvídat, co se stalo, že zase vypadal tak moc ztraceně a nejen to... Yoongi se k tomu prostě nechtěl vracet. Bál se těch pocitů, které na něj dopadly, když jej tak viděl. Nebyly dobré, rozhodně ne, jen byl po tak dlouhé době prvním člověkem, co jej donutil opět něco cítit. A ať už to tedy bylo cokoli, povedlo se mu to. A nyní všechny ty jeho strachy přebyla starost o jeho osobu. Opravdu, byla to určitá náklonnost, co nutila jeho srdce až moc splašeně být, zatímco čekal na odpověď.

"Nechci o tom mluvit, Yoongi," zamumlal však Jungkook, přitahujíc si kolena k hrudi. Vypadal tak ještě drobněji, malé klubíčko čehosi, co mělo tak neskutečně smutnou auru.

A přestože se Yoongimu jeho odpověď nelíbila, chápal ji. Protože on dělá to samé. Vždy a nikdy jinak. Říká, že o tom nechce mluvit, jelikož je to až moc těžké vysvětlit, obavy, že jej nikdo nepochopí, že nikdo nepochopí jeho pohnuté myšlenky a to, že se skutečně cítí špatně a vlastně neví ani proč, prostě to je někde uvnitř jeho a nejde s tím bojovat, jo, bojí se přesně tohohle a ještě mnoha dalšího.

"Dobrá," řekl tak. Nechtěl ho nutit, k ničemu efektivnímu by to stejně nevedlo.

"Děkuji. A nemusíš mít obavy, jsem v pohodě."

Yoongi by tomu hrozně rád věřil.