PERFECT | myg x jjk ✔

∆27∆

"Je ti lépe?"

Ne, nebylo mu tak. Přišlo mu to stejné. Pořád. Každý den chodil na sezení, polykal prášky, ale pořád nic. Furt mu bylo tak moc mizerně. Jenže Jungkook se ho ptal s natolik starostlivým pohledem, že nemohl jinak, než souhlasně přikývnout, protože víc v lítosti v jeho očích by nesnesl.

"Vážně?"

"Jo," pokusil se o úsměv.

"Yoongi, přestaň kecat. K čemu ti to jako je?"

"Stejně jako všechno ostatní, k ničemu. Nevím totiž, co se děje, vážně ne, ale právě teď je to celkem fajn, lepší než když jsem sám, tak se v tom prosím nešťourej, nechci nic z toho rozebírat. Prosím."

"Dobrá... Ale kdyby jsi chtěl o něčem mluvit, o čemkoli, tak jsem tu pro tebe."

Vážně o něj měl starost. Natolik nad Yoongim přemýšlel, že veškeré jeho problémy byly upozaděny, až se mohlo zdát, že je vlastně v pohodě. A že je na tomhle místě omylem.

Nebyl.

No obrazy toho, jak zničeně Yoongi vypadal pokaždé, co přišel do společenské místnosti, nemohl dostat z hlavy a bylo mu z toho úzko.

Chtěl mu tak pochopitelně pomoct, ale netušil jak.

"Budu na to myslet. Díky," odpověděl Yoongi.

Věděl však, že i nadále se s tím bude vypořádávat sám. Nechce, aby to svinstvo v jeho hlavě ovlivnilo i někoho jiného. To nedovolí.