PERFECT | myg x jjk ✔

∆9∆

"Kde jsi byl?"

To byla první věc, na kterou se ho Yoongi zeptal, když jej spatřil ve společenské místnosti na místě, kde jako vždy sedává on sám. Jungkook na něj jen chvilku zamyšleně hleděl, než nakonec odpověděl.

"Nebylo mi dobře. Musel jsem být na ošetřovně."

"Aha." Yoongi si jej prohlížel a hledal jakékoli známky toho, že by byl nějak nemocný, ale kromě jeho bledé kůže tomu nic dalšího nenaznačovalo.

"Jsem v pohodě, nemusíš se na mě tak dívat," zamumlal Jungkook, jemuž to začalo být nepříjemné.

"Promiň," řekl Yoongi a bez dalších slov se posadil, naprosto odvracejíc svůj pohled od toho druhého. Cítil se svým způsobem trapně, nikdy neprojevoval zájem, skutečný zájem, kdy by opravdu chtěl vědět upřímné odpovědi na své otázky a teď to udělal a bylo to tak zvláštní, protože ani pořádně nechápal, z jakého důvodu se tak stalo. Byl zmatený.

"Můžu tu s tebou být?" ozval se Jungkook po několika minutách ticha, které jej užíralo všemi možnými způsoby. Měl chuť se zvednout a odejít, tam, kde byl doposud vždycky, totiž myšlenka, že není v jeho přítomnosti vítaný, zastiňovala nenadálou chuť tu s ním zůstat sedět a snad mluvit o všem možném či jen tak být a okusit, jaké to je nebýt úplně sám.

"Proč se mě na to ptáš?" zeptal se, jako kdyby jeho odpověď měla být jasná, no navzdory tomu, si v hlavě pohrával s myšlenkou, že by jej jednoduše poslal pryč a ať si dělá co chce, ať znovu bloudí v tom jeho kruhu, vrávorá na hubených nohou a tahá se za rukávy svetrů, co schovávají celé jeho ruce. Ale nahlas to přece jen vyslovit nedokázal.

"Pro jistotu. Nechci... Překážet," řekl, zatímco si prsty pohrával s lemem už párajícího se svetru.

"O tebe ani tak moc nejde," poznamenal Yoongi. Protože on to nějak vydrží, on jo, ale otázkou je, zda to Jungkook vydrží s ním.