PERFECT | myg x jjk ✔

∆35∆

"Co se to tu děje?"

Yoongi nechápavě sledoval Jungkooka a Taehyunga, jeho staršího bratra, jak mu podle všeho pomáhá balit.

"Yoongi," zamumlal Jungkook. "Já ti to vysvětlím."

"Vysvětlíš? Proč sakra nejsi na ošetřovně? Neříkal jsi nic o tom, že by tě měli pustit zpět na pokoj. A teď... Ty někam odcházíš? Nebo co mají znamenat všechny ty věci, které si dáváš do tašky?" Panikařil. Hodně.

"Tae, mohl bys..."

"Jasně." Pokýval Taehyung hlavou a bez dalších odešel z Kookova pokoje.

"Promiň, že jsem ti nepověděl nic dříve. Sám jsem totiž nevěděl, jak to bude. A já tady nemám co dělat. Tohle místo není pro mě. Jestli se chci z toho dostat, tak musím jinam."

"Jinam?"

"Jo... Vždyť se na mě podívej. Nedopadlo by to dobře."

Yoongi to viděl moc dobře. Byl mnohem hubenější, než když ho viděl prvně. Vlasy postrádaly zdravý lesk a jeho nehty byly polámané. Byl unavenější. A zima jej snad nikdy neopouštěla.

"Ale co já?" zamumlal. "Nezvládnu to tady sám," přiznal, protože představa, že by následující dny musel trávit bez Jungkooka, sám, byla zdrcující.

"Zvládneš, Yoongi," namítl však Kook. "Zvládneš to. A já taky. A pak se setkáme někde venku a bude nám dobře."

"Opravdu? Protože takhle jsi předtím rozhodně nemluvil," poukazoval na jejich poslední rozhovor.

"Ano, já vím. Jenže buď se vzdáš, nebo budeš bojovat. A já se navzdory všemu rozhodl postavit se svým problémům čelem."

Na tohle však Yoongi nemá. Neví, proč je pro něj každý den utrpením. Neví, s čím svůj boj má svádět. Tohle je mimo jeho síly.

"Věřím v tebe, Yoongi."

"A já tě nesnáším."

"Stejně jako moje svetry?"

"Jo," hlesl Yoongi.

"Tak v tom případě je to v pořádku." Pousmál se Jungkook.

Jelikož jeho svetry byly všechno, jen ne to, co by Yoongi nesnášel.