Moments |Marcus&Martinus| ✔

#13

Další den:

Budík zvonil a já bohužel musela vstát. Samozřejmě, že se mi nechtělo, ale ani jsem si nemohla nikomu postěžovat. Tak mě napadá, že jsem se ještě nezmínila o Barry, Nikoll a Andy. Všechny tři odjely. Bez rozloučení a bez zprávy. Jednoduše. Když jsem vrátila z mého 'prodlouženého' koncertu, tak už tady nebyly. Když jsem jim volala, nic. Asi jsou jsou naštvaný, ale mně je to celkem jedno, protože já neudělala nic špatného a jestli dobře vím, tak je to ještě pořád můj život a moje rozhodnutí.

Neochotně jsem odhodila peřinu a vstala. Ze skříně jsem vyhrabala nějaké hadry, které jsem na sebe následně naházela. Potom jsem šla do koupelny, ve které jsem si dala čočky a udělala ze sebe člověka.

Ve škole:

Cesta do školy byla normal. Jednoduše jsem dnes jela autobusem, takže nebyl problém. Teď jsem byla u školy a moc se mi tam nechtělo, ale když jsem naproti sobě uviděla Lisu, tak se můj názor rychle změnil.

,,Ahoj," objala jsem ji hned, jak ke mně přišla. Ona mi objetí opětovala, za což jsem byla ráda.

Hlavou jsou poukázala na školu a ona přikývla. Takto dává vědět, že jdeme, nebo jak to říct. Pomalým krokem jsme tedy šly do školy. Začala jsem odemykat skříňku a bylo mi skoro do breku.

Na vnitřní straně dveří, kde jsem měla nalepené plakáty MM, i s podpisem, tak... nevypadaly tak, jak by měly. Byly počmrkané a i trochu roztrhané. Chtělo se mi brečet, protože to byla jediná vzpomínka, která mi na ně zůstala. Teda kromě té, která je pořád v mojí paměti.

I když jsem nechtěla, tak mi začaly téct slzy. Lisa se na mně soucitně podívala, protože věděla, co mi udělali. Jí totiž dělají podobné věci jako mně.

,,Ale, ale. Kdopak to tady pláče?" ozval se klučičí hlas za mými. Poznala jsem, že je to ten, kterého jsem nikdy nechtěla spatřit.

Jack, Mike a Joseph, to je partička kluků, kteří nedají pokoj, nikdy. To oni dělají problémy, to oni působí všechen ten smutek a myslím, že jim to vůbec nevadí. Naopak je to dobíjí a já? Já jim tu energii přidávám tím, jak jsou mi všechny věci líto.

,,Nikdo nepláče a uhni mi z cesty, debile," odsekla jsem a snažila se kolem nich projít. Jack neváhal a chytl moji ruku a silně se mnou praštil o skříňku. Sykla jsem bolestí a otočila hlavu tak, abych mu neviděla do obličeje.

,,Se mnou takhle mluvit nebudeš!" zakřičel mi do obličeje a já leknutím nadskočila.

,,Uhni mi z cesty," sykla jsem po něm. On se na mě nenávistivě podíval.

,,Nechtěj, aby toto tvoje jednání skončilo ještě hůř, než pouze roztrhaným plakátem," znovu mi nenávistivě prskl do obličeje.

,,Znič si cokoliv, ale moji vzpomínku nezničíš a vstup na jejich koncert taky ne!" zakřičela jsem na něj a on se na mě udiveně podíval. Začalo zvonit, takže mě pustil a šel do třídy.

Doma:

Ehm... vyříkali si to se mnou dost rázně, takže jsem rychle běžela domů. Odhodila jsem tašku a běžela pro lékárničku. Rozbili mi obočí a ret. Tekla z toho krev a to mega moc.

Ošetřila jsem si ty rány a šla si lehnout nahoru do postele. Koukala jsem do stropu a potom mi začaly téct slzy proudem a samy. Bylo mi to tak strašně moc líto, že se to snad ani nedalo popsat. Stočila jsem se do klubíčka a snažila se usnout, protože mě lepší činnost momentálně nenapadala.

💛💚💙💜

Ahoj. Dnes taková nepopsatelná kapitola, která mi dala práci. Snad se Vám líbí. Jinak... šťastné Velikonoce ❤ A zítra další kapitola. A i když tyto kapitoly nejsou záživné, tak věřte, že budou mnohem záživnější kapitoly. 💜💙💖

💛💚💙💜