Moments |Marcus&Martinus| ✔

#14

O týden později:

Zítra je koncert a já se strašně těším. Právě teď si poskakuji a to směrem do školy. Nemám důvod být smutná a zároveň nemám důvod být happy, takže jsem něco mezi tím. Ani smutná ani úplně nejšťastnější.

Zrovna jsem procházela kolem malé zdi a potom jsem rovnou šla do školy. Jdu ke skříňce, u které na mě už čeká Lisa.

,,Ahoj," objala jsem jí bez váhání. Ona mi s radostí objetí oplatila.

,,Ahoj," usmála se na mě.

Já jí úsměv oplatila a přešla ke své skříňce, do které jsem naskládala věci a vzala z ní učení na následující hodinu.

,,Jejda... čus," ozvalo se za mými zády. Kéž by tento hlas neexistoval stejně tak jako člověk, který ho vlastní.

Otočila jsem se, ale ani koutkem oka jsem se na něj nepodívala. Chytla jsem Lisu za ruku a chtěla kolem něj projít. Jak se říká 'Karma' mě dostala.

Silně chytl moji ruku a praštil se mnou o skříňku. Sykla jsem bolestí, protože to celkem dost zabolelo. Naštěstí alespoň ta taška malinko ubrala na bolesti.

,,Zdravit tě doma neučili?" sykl na mě naštvaně.

,,Učili, ale hajzly zdravit nebudu," otočila jsem hlavu do boku, abych mu neviděla do obličeje

,,Jo tak hajzly," křečovitě se usmál a nenápadně mi vrazil loktem do břicha. Chtěla jsem zařvat, ale místo toho jsem setřela obě ruce so pěstí a snažila se ignorovat tu strašnou bolest.

,,Pane, co tam děláte?!" ozval se hlas učitele. Mně se v tu chvíli strašně ulevilo. Jack mě pustil a otočil se na učitele. Bylo mi strašně dobře, protože jsem věděla, že už mi nemohou nic udělat. Tedy alespoň teď.

,,Co se tady děje!?" přišel učitel k Jackovi. Potom se podíval na mě a všiml si mého modráku na ruce.

,,Do ředitelny," řekl naštvaně. Tak. Konečně má ten hajzl to, co si zaslouží.

Já nevím jestli to tak přijde jen mě, ale Jack má úchylku, práskat se mnou o skříňky. Už ty záda mám tak modrý od modráků, že ani nevypadají jako záda. Vydala jsem se společně s Lisou do učebny. Ani jediné slovo nepadlo. Obě jsme se bály a myslím, že se ani nepřestaneme bát, dokud nevypadnou. Všichni tři.

---

Po škole jsem si to šla domů. Byla jsem ráda, protože celý den se nic nestalo. Od rána se ke mně ti tři ani nepřiblížili a tím pádem jsem se vůbec nebála. Měla jsem krásný den.

Každým dnem jsem myslela na to, jaké mám štěstí, že naši nejsou doma, že neví, co se vlastně děje. Řešili by to rázně a možná by došlo i k tomu, že bych musela odejít z této školy. Nechtěla bych to. Už kvůli Lise, kvůli jiným kamarádům, kvůli prostředí...

---

Odemkla jsem dveře od domu a vešla dovnitř. Byly slyšet pouze moje kroky. Nic jiného. Celým domem vládlo ticho. Vyzula jsem si boty a i s taškou jsem šla nahoru do mého pokoje. Poraženecky jsem otevřela dveře od svého pokoje, odhodila tašku a vyvalila se na postel. Koukala jsem do stropu a myslela na zítřek. Uvidím se s tím, koho tak strašně miluji a on mě nebude znát... nebude tušit, kdo jsem.

Bude to strašný pocit, který budu muset přežít, ale pořád budu s ním.

💛💚💙💜

Čus! Tak jsem tady zase a i s kapitolou 😏 I když se Vám to tak nezdá, protože kapitoly vydáván every day, tak tuhle kapitolu píšu až týden po té předešlé. Byla jsem strašně líná a vůbec se mi nechtělo psát, ale pro vás je dobrá zpráva, že to máte každý den a nemusíte na to tak dlouho čekat.

Jinak doufám, že se Vám kapitola líbí, i když není zrovna zážívná...

💛💚💙💜