Tajemná minulost

Tohle nemůže být pravda

Četla jsem tu zprávu několikrát,doufajíc že to není pravda, že třeba jen špatně vidím. I přes své slzy jsem ale viděla že to je pravda, moji rodiče si mě adoptovali. Ruce se mi začaly třást a já neudržela papír nadále v ruce,pustila jsem ho a sesypala se na zem. Caleb mě okamžitě chytl do náruče a pevně mě přitáhl k sobě, snažil se zjistit co se stalo ale já byla tak v šoku že jsem se nezmohla na slovo. Jediné co jsem dokázala bylo že jsem mu ukázala na papír který ležel na zemi. Přes jeho nechut mě pustil z náruče a šel se podívat z čeho jsem se tak sesypala.

Se slzami v očích jsem sledovala jeho reakci. Vypadal napjatě , pak si položil ruku na čelo a otočil se ke mně. V jeho očích jsem viděla šok ale i oporu kterou jsem potřebovala. Nechal papír na svém místě a znovu mě chytil do náruče. Nic neříkal,pouze mě hladil po vlasech a držel mě v náručí, tohle mi stačilo.

Nevím jak dlouho jsme byly na té půdě ale vyrušilo nás auto které zastavilo na příjezdové cestě, dojel táta, teda jestli mu tak můžu nadále říkat. Vstala jsem z podlahy a setřela si slzy,nevěděla jsem co dál,jestli budu dělat že nic nevím nebo se jich zeptám na pravdu ale věděla jsem že slz už bylo dost.

Ruku v ruce jsem sešla dolů do obývacího pokoje kde byl táta. Vypadal trochu zaskočeně když nás uviděl jak se držíme za ruce, neuvědomila jsem si to do doby než na to upozornil. Nějak se mi ale nechtěla jeho ruka pouštět.

"Nečekal jsem teda že jim to vaše seznámení tak vyjde ale gratuluji"

"Nějak se to prostě stalo ale pokud bys o tom neříkal mamce,byla bych ti vděčná"

"Copak,nechceš se ji pochlubit?"

"Spíš ji nechci dát pocit že zase vyhrála, víš jak si takové věc užívá"

"Svatá pravda, nechám vás o samotě hrdličky a zalezu si do kanceláře, mám toho zase hodně"

Byla to pravda, táta jako právník toho měl dost. Když jsem byla menší viděla jsem i jak usnul za stolem při snídani. Máma ale vždy byla ráda když si mohla zajít na drahé nákupy, mám ji ráda ale musím uznat že má až moc ráda luxus. V hlavě se mi vyloudila myšlenka jaká je vlastně moje pravá máma,proč mě dala do dětského domova a jaký bych měla život kdyby jsi mě nechala, tolik otázek a já nevěděla jestli chci znát pravdu.

Zalezli jsme si s Calebem do mého pokoje a já se snažila uklidnit. 

"Co chceš ted dělat?"

"Hlavně se potřebuji nějak uklidnit,pak můžu normálně uvažovat"

"Nedokážu si představit že by se mi stalo něco takové"

"A kdyby ano,co by jsi dělal?"

"Hodně těžká otázka,nevím asi bych chtěl vědět pravdu, odkud vlastně jsem"

"Bojím se pravdy, bojím se toho co zjistím"

"Já vím že jo ale nejsi v tom sama, at už se stane cokoliv, jsem tu pro tebe"

Dal mi malou pusu na čelo a já pak usnula. Za celý den jsem byla tak vyčerpaná.