Tajemná minulost

Nevědomost

Znovu jsem se na něj podívala, jako kdybych čekala že to je nějaký vtip. On, ale vypadal že to myslí vážně, byl zmatený a i vyděšený. Chtěla jsem ho obejmout, ale věděla jsem že on o takové věci od cizí osoby nestojí.

"To jsem přece já,Emily , tvoje přítelkyně"

"Omlouvám se, ale nevím kdo jsi, mrzí mě to"

V hlavě jsem si opakovala že tohle nemůže být pravda, takhle to přece nemůže dopadnout. Do pokoje vešli doktoři, obklopili Calebovu postel a já si přišla zbytečná. Vyšla jsem z jeho pokoje a neubránila se slzám, táta mě okamžitě chytil do náruče. Neptal se co se stalo, sám asi tušil že nic dobrého.

Točila se mi hlava, přišla jsem si neschopná pohybu.Byly jsme skoro pryč z nemocnice když jsem málem odpadla. Táta mě naštěstí hodně rychle chytil a já se o něj mohla opřít, pak mě opatrně posadil do auta a my jsme vyjeli. 

Začalo pršet a cesta se mi zdála nekonečná, jako kdybych ani neměla kam jet, žádný domov.

"Řekneš mi co se tam stalo?"

"Nepamatuje si mě, nepamatuje si na to hezké co jsme spolu zažili"

"Srdíčko, to se občas stává, má menší otřeš mozku, bude to dobrý"

"Co když ne?"

"Nesmíš myslet na to nejhorší, bude to chtít čas a trpělivost, ale bude to zase dobrý"

"Kde pořád bereš tu pozitivní náladu a myšlení?"

"Jsem prostě věčný optimista"

"To se docela divím, po životu s naší máti"

"Každý máme své mouchy, ona je občas takové tornádo, ale umí být i hodná"

"Určitě bude mít radost z toho že se tohle stane, uvidí konec našeho vztahu"

"Většinu času s tebou souhlasím, ale ted ji křivdíš, z něčeho takového nebude mít určitě radost, nikdo by neměl"

"Uvidíme"

Otočila jsem se k okénku a vnímala cestu která za námi mizela. Byla jsem naštvaná na celý svět, přišlo mi nespravedlivé že se mi tohle všechno děje. Byla jsem štastná, zdálo se že se vše obrací k lepšímu a pak se stalo tohle.

Konečně jsme zaparkovali před domem a já vystoupila, nasadila jsem si kapuci a zmizela jsem v domě. Brácha hrál zrovna nějaké videohry a máti se mohla přetrhnout v kuchyni, její dokonalý výraz zmizel když mě uviděla. 

"Jak je na tom?"

"Vážně tě to zajímá nebo se občas snažíš vypadat jako vzorná máma?"

"Aspon ted přestan být jedovatá a normálně mi odpověz" 

"Nepamatuje si mě, zapomněl"

"To mě mrzí, nemění to nic na mém názoru že se mi nelibí, ale mrzí mě to"

"To by jsi prostě nebyla ty aby sis neodpustila říct něco na jeho adresu"

Nechtěla jsem tam stát a poslouchat jak špiní jeho jméno. Rychlím krokem jsem se vydala do mého pokoje kde jsem se zamkla a padla do postele. Neměla jsem sílu, chtěla jsem umřít.