Tajemná minulost

Nový domov

Vzbudil mě podivný zvuk vycházející z koupelny která se nacházela u ložnice, chvíli mi trvalo si uvědomit kde vlastně jsem a co všechno se stalo. Přeběhl mě mráz po zádech když jsem si na vše vzpomněla, přitáhla jsem si deku blíž k sobě ale tím probrala Caleba. Ještě rozespalí se ke mně natáhl a pohladil mě po zádech.

"Proč nespíš prosím tě? "

"Slyšela jsem nějaký divný zvuk, šlo to z koupelny"

"Jo, to je pračka , zítra se na ni dojde někdo podívat, vlastně dnes když se divám na hodiny"

"Řekni mi prosím že to všechno co se stalo byla jen noční můra"

"Víš že bych to udělal moc rád ale nejde to"

Dal mi pusu na čelo a pak si mě přitáhl k sobě do náruče , já se k němu přitulila ještě víc jako kdybych se chtěla schovat před světem. Věděla jsem že ale budu muset čelit pravdě , že se budu muset potkat s mámou a začít zase fungovat jak před tím, jen nevím jestli to ještě jde.

Ani nevím jak ani kdy se mi to podařilo ale zase jsem usnula, probral mě až Caleb který se pokoušel dostat z mého sevření což se mu ale moc nedařilo. Vypadal naštvaně když si všiml že jsem vzhůru, to asi neměl v plánu. 

"Klidně spi zlatíčko"

"Kam jdeš?"

"Jdu nám koupit něco na snídani, ty klidně spinkej dál, potřebuješ spánek"

" Nechci tu zůstat sama"

"Neboj, nikdo přijít nemá a navíc ted jsi tu ty doma"

"Jak to myslíš?"

" At se stane cokoliv, dveře tu máš otevřené, klidně si sem můžeš přestěhovat pár věci aby jsi je sem nemusela táhnout když tu budeš"

" Hodně to pro mě znamená"

"Ale prosím tě"

Dal mi pusu a zmizel ve dveřích, chvíli jsem ještě slyšela hluk jak se asi oblékal ale pak už jsem slyšela jak za sebou zavřel.  I přes ujištění že v bytě budu sama jsem ale měla takový podivný pocit, řekla jsem si že nejlíp zaženu čas když zase usnu.  Už jsem pomalu propadla do říše spánku když mně začal vyzvánět telefonu. Lekla jsem se a s ránou jsem spadla z postele,  telefon ležel u oblečení které jsme večer odhodily. Trošku jsem se začervenala když jsem si uvědomila včerejší noc, najednou jsem ale dostala chut si to zopakovat. 

Když jsem uviděla kdo mi volá moje nadšení a spokojenost upadla, byla to moje máma, když jsem se podívala na zmeškané hovory a zprávy hned jsem si uvědomila že je zle. Věděla jsem že to musím zvednout ale nadšená jsem z toho nebyla. 

"Konečně, člověk aby ti volal celý den, na co proboha ten mobil máš"

"Taky ti přeji dobré ráno"

"Jak pro koho, můžeš mi vysvětlit kde jsi?"

"Někde kde je mi dobře, nevrátím se hned jenom kvůli tomu že mi to poručíš"

" Takže si to zase rozdáváš s tím klukem"

"Má jméno a je moje věc co dělám nebo ne"

" Ještě nejsi plnoletá pokud vím a pořád si pod moji výchovou"

"Tvoje výchova je jen zakazovaní věcí a pokud není po tvém je všechno špatně"

"Až budeš mít svoje děti tak to poznáš"

"Ale já nejsem tvoje dítě, to je ten problém že?"

"Nevím co to zase vytahuješ, do ted jsme žili normálně a nestěžovala jsi si"

"Protože jsem nevěděla pravdu, aspoň už vím proč si ke mně byla vždy tak chladná a jen mi vše zakazovala na rozdíl od Thomase"

"Ano,situace není ideální ale já se snažila aby se z tebe stal čestný a poctivý člověk"

"Snažila ses abych byla jako ty"

"Jen jsem nechtěla aby jsi byla jako tvoji pravý rodiče, jen lidská troska"

Už jsem ten rozhovor nedokázala dál vést, hovor jsem ukončila a telefon jsem odhodila daleko od sebe, ta poslední věta mě dostala.  Říká se že děti jsou po svých rodičích a když jsou oni podle ní trosky, co jsem teda já. Sedla jsem si k posteli a začala brečet, neměla jsem už sílu se s někým hádat ani nic řešit.

Uslyšela jsem a bouchnutí dveří a rychle jsem si utřela slzy z tváře.  Nechtěla jsem aby mě viděl Caleb brečet, prostě jsem chtěla vypadat silná. Po chvíli vešel do ložnice ale jeho radostný úsměv zmizel když mě uviděl.

" Co se stalo?"

"Volala mi máma a asi chápeš jaký byl náš rozhovor"

"Neměl jsem tě tu nechávat samotnou, jenom chvíle a zase si smutná"

" To není pravda ale měla bych už jít domů, promluvit si sní aspoň a potom uvidím"

"Vážně myslíš že je to dobrý nápad?"

"To nevím ale je to jediné co mě napadá"

" Prvně se ale nasnídáš, musíš do sebe konečně dostat nějaké jídlo a pořádně"

Nic jsem neprotestovala protože už mě pomalu doháněl hlad. Caleb nám udělal vajíčka se slaninou a já to snědla do posledního drobku za co on byl moc rád. Musím uznat že mi to jídlo udělalo dobře a já se cítila že mám trošku více energie. 

Po snídani jsem se oblékla a s Calebem jsme vyrazili domů, užívala jsem si poslední chvíle s ním než nastane peklo zvané MAMKA. Nevěděla jsem vlastně co mě ani čeká takže jsem se připravovala na to nejhorší. Caleb ale pak odbočil z cesty.

"Nechci nic říkat ale tudy se ke mně domů nejede"

"Jezdím dost dlouho na to abych věděl kudy se kam jede, chci tě někam vzít"

"A to je kam?"

"Na naši pláž, aspoň na chvíli at je ti zase dobře"

Zase mi bilo srdce jako malé zamilované holce při slově "naše" . Dorazili jsme na pláž a já okamžitě vyběhla z auta, on měl co dělat aby mě dohnal. Nakonec mě chytil a objal okolo pasu.

" Pokud se cokoliv stane , vem si kufry a zavolej mi, dojedu si pro tebe"

" Snad se to nestane ale děkuji, znamená to pro mě hodně"

"Víš že bych si tě tam nechal nejradši natrvalo"

"Nejde to,zatím. Po škole ale už o tom můžeme uvažovat"

"Nejsem moc trpělivý člověk"

"Jak se říká , na nejlepší věci si člověk prostě musí počkat"

Mrkla jsem na něj a on mi věnoval malý polibek na krk.  "Miluji tě Emily"

Při těch slovech začalo bít srdce ještě silněji, jako by mi mělo vyskočit z hrudě.  Nenechal mě abych mu odpověděla a začal mě líbat. 

Byla jsem šťastná aspoň ted, na tuhle chvíli ano.