Tajemná minulost

Vzpomínky

Probudila jsem se na sluneční paprsky z mého okna, bolela mě hlava a cítila jsem se neschopná se vůbec pohnout. V jeden moment jsem si myslela že vše co se stalo byl jen sen, pak jsem uviděla naše fotky s Calebem, večer jsem si je prohlížela a nechala je tam. Zasáhl mě ostrý pocit reality a já věděla že Caleb si nic z toho nepamatuje.

Našla jsem v sobě zbytek odhodlaní a dala si sprchu,pořád jsem, ale vypadala jak troska,ze které pomalu odchází život. Je těžké ztratit osobu kterou milujete, ale ještě těžší to je když ta osoba ani neví že vás někdy milovala. Opřela jsem se o umyvadlo a nedechla se, jako kdybych hledala druhý dech.

V pokoji jsem poklidila fotky a zarazila se u fotek, napadla mě myšlenka. Pokud někdo ztratí pamět, pomáhají různé vzpomínky aby se pamět vrátila.  Vzala jsem fotku z podlahy a schovala si je do kabelky, pak jsem si šla pro klíče od auta. Po cestě jsem si všimla vzkazu na lednici, rodina jela na nákupy a mě tu jako vždy nechala.

Papírek jsem zmuchlala a hodila do koše, vzala jsem klíče a vyšla z domu. Cestou jsem myslela jen na jedno, na to jak Calebovi vrátit pamět, byla jsem rozhodnutá proto udělat vše. Před nemocnici jsem uviděla auto Calebovi rodiny, což už ve mně vyvolalo špatný pocit. Doufala jsem že je nepotkám, hned u dveří mě, ale zastavila jeho matka.

"Ty jsi zase tady, stejně si tě nepamatuje, tak co tu děláš?"

"Chci mu vrátit vzpomínky, chci aby jsi na všechno vzpomněl"

"Tohle ti stejně neprojde, ani doktoři neví jak dlouho mu bude trvat než si vzpomene"

"Já mám času dost a jen tak se nevzdám"

Už jsem ji nic nenechala říct, prostě jsem ji obešla a s hrdým výrazem vešla do nemocnice. Caleb se zrovna díval z okna, když jsem vešla upoutala jsem jeho pozornost. Vypadal docela zaskočeně že mě vidí.

"Promin že tě ruším, jen jsem ti donesla něco ukázat"

"Emily, že?"

"Jo, pokrok máme, mé jméno si pamatuješ"

Pokusila jsem se o vtip, který, ale nevyšel podle mého plánu. Spíš to vypadalo že se cití trapně. Sedla jsem si vedle něj a vytáhla fotky, vypadal že ho to zaujalo. Vzal si jednu a dlouze se na ni zadíval.

"To jsme byly poprvé u nás, sotva jsem se probudila a už jsi měl v ruce foták"

"Mrzí mě že si to nepamatuji, snažím se, ale je to pro mě naprosto cizí"

"Nechci na tebe tlačit, jen ti chci pomoct, vzpomenout si na to co jsme spolu zažili"

"Byly jsme štatní?"

"Jo, podle mě jo, byly chyby, ale žádný vztah není dokonalý"

"Jsi vážně krasná a milá holka, mrzí mě že si nedokážu vzpomenout na ty city k tobě"

"Chce to čas, to vím, ale já tě nikdy nepřestanu milovat"

"Jsem unavený, asi se půjdu prospat, jestli ti to nebude vadit"

"Ne, stejně bych už měla jít, nebude vadit když zítra příjdu?"

"Ne, jistě že ne. Aspon tady nebudu tak sám"

Naposled jsem se na něj usmála a zmizela ve dveřích. Když jsem si vracela fotky do kabelky, všimla jsem si že jedna chybí, zrovna ta kterou si prohlížel. Malý plamínek naděje ve mně vzplál a já se neubránila úsměvu.

Doma nečekaně nikdo nebyl, takhle to dopadne vždy, nakonec přijedou až večer a budou vyprávět vše co zažili. Zatím co já mám pocit že mi někdo trhá srdce i můj život na kousky. Hledala jsem něco k jídlu když jsem našla flašku s alkoholem. Popadla mě touha ji vypít, zapomenout na všechno, aspon na chvíli.

Sedla jsem si do kuchyně a napila se, první lok byl nechutný, pak to šlo samo. Když jsem byla na půl lahve,ozvala se zpráva. Chvíli to trvalo než jsem našla telefon, byla to zpráva od otce, mého biologického otce.

JESTLI MI NEDÁŠ POKOJ, DOPADNEŠ HŮŘ 

Po téhle zprávě mi spadla láhev na zem a střepy se rozlétli všude.