Tajemná minulost

Komplikace

Nechtěla jsem od něj odcházet, doktor mě, ale už nenechal u něj sedět. Nepřítomně jsem tedy odešla z jeho pokoje, moje srdce však zůstávalo u něj. Před nemocnicí jsem si zapálila cigaretu, abych se trochu uklidnila. Vím, že je to špatný zvyk, ale už jsem ani nevěděla kde je to dobro. Zdálo se , že se vše vrací k lepšímu , ale zase se to pokazilo. V mojí hlavě běhala myšlenka , že to nebyla náhoda, někdo ho vytlačil schválně. 

Překvapilo mě když se před nemocnici objevilo tátovo auto. Když uviděl cigaretu v mojí ruce, zatvářil se naštvaně pak, ale jeho výraz zmizel.

"Proč jsi na mě nepočkala?"

"Spal jsi a já tě prostě nechtěla budit, když jsem věděla že můžu jet i sama"

"Nechtěl jsem aby jsi jela sama, jsi rozrušená"

"Nemůžeš, ale ted všechno dělat za mě"

"Nejradši bych byl kdyby jsi byla zase ta malá holčička"

"To už dávno není pravda, ted hlavně musím stát na vlastních nohách i pro něj"

Táta se usmál a pak pokynul na sedadlo vedle něj. Zahodila jsem cigaretu a nasedla k němu. Celou cestu jsme mlčeli, já byla unavená a on neměl co říct. Myšlenky na Caleba mi , ale nedovolili spát. 

Táta odjel později do práce a já zůstala sama s mámou, bráška šel s kamarády a mě tady nechali. Chtěla jsem se ji vyhnout a odejít do svého pokoje, ona mi, ale stoupla do cesty.

"Mohla bych prosím jít do svého pokoje?"

"První si promluvíme"

"Jako o čem?"

"O tvém vztahu, nebo jak to mezi vámi mám nazvat"

"Je to vztah, já ho miluji, on mě , nevím co máš pořád za problém"

"Který nikam nevede"

"Jak myslíš zase tohle?"

"Nic ti v životě nemůže nabídnout, jen obyčejný kluk který má štěstí na rodiče a s tímhle chceš skončit?"

"Já nejsem jako ty, nechci jen věčně sedět na prdeli a nechat všechny okolo sebe skákat. Ty si kupuješ drahé hadříky, mezitím co táta se dře jak kun a nikdy si mu za to ani nepoděkovala. Jsi sobecká a nemyslíš na ostatní"

Konečně za ty roky jsem to ze sebe dostala, matka vypadala docela překvapeně. Já, ale byla spokojená, pravda šla ven. Během sekundu jsem , ale na svoji tváři ucítila štiplavou bolest. Matka vypadala už taky spokojeně. 

Zakroutila jsem hlavu a rozutekla jsem se ke dveřím. Nechtěla jsem s ní už mluvit, ani ji vidět. Chtěla jsem vidět Caleba, věděla jsem že nebude vědět ani že tam jsem, prostě jsem se mu chtěla svěřit. 

Do nemocnice jsem přijela v rekordním čase, nevím jestli mě hnal vztek nebo touha vidět Caleba,  ale byla jsem ráda. Když jsem vešla do nemocnice tak všude létaly doktoři a já nechápala o co jde. Když jsem přišla k jeho pokoji, hned mi to došlo. 

Přišlo k zástavě a doktoři se ho snažili nahodit zpět. Okamžitě jsem se sesypala k zemi, neschopná brečet ani křičet.