Tajemná minulost

Autonehoda

Po hodině procházení pokoje tam a zpět jsem stále byla zoufalá z nepřítomnosti Caleba. Telefon měl stále nedostupný a jeho rodiče nebyli o nic moudřejší než já, připadala jsem si už tak bezradná ,že jsem dokonce volala i jim. Když uběhla další hodina, už jsem věděla, že je něco špatně.Na internetu jsem si našla, že jen půl hodiny odsud je jeden krámek ,kde by večeři koupil, tím pádem by tu už dávno byl.  Chtěla jsem ho jít hledat ale cestu jsem prospala, takže jsem ani nevěděla kudy mám jít a kde hledat. Mojí poslední nadějí byla policie, poprosila jsem recepční o číslo na místní policii a zavolala tam. Nebyli moc ochotní v tuhle večerní hodinu, ale po mém prosení a přemlouvaní se uráčili ho vydat hledat. 

Řekli mi, že mi následně zavolají , až budou něco vědět. Mně to ale na pokoji moc nedávalo.Seděla jsem nervozní na posteli s telefonem v ruce čekající na vytouženou zprávu , ale čím čas plynul tím moje naděje slábla. Když mi konečně začal zvonit telefon prudce jsem se lekla , ale radost ve mně stoupla. Na displeji ale svítilo jméno mého táty.

"Ahoj tati, copak potřebuješ?"

"Jen jsem se chtěl zeptat jak se mají naši dva výletnici ale ty nezníš nějak vesele, stalo se něco?"

"Caleb, on jel pro večeři a ještě se nevrátil"

"Jak je to dlouho?"

"Přes dvě hodiny určitě, díky tomu strachu už nevnímám čas"

"Už jsem volala na místní policii, hledají ho"

"A co budeš dělat ty?"

"Budu čekat a doufat v dobré zprávy"

"Měla by si jet domů"

"Co když se sem vrátí a já tu nebudu?"

"Necháš mu vzkaz že jsi jela zpátky domů"

"Nevím nelibí se mi to, hlavně se nemám ani jak dostat zpět"

"Přijedu pro tebe, pořád lepší než být sama v cizím městě a hotelu"

"Možná máš pravdu, půjdu si teda zabalit svoje věci"

"Dobře kočko"

Vzala jsem si kufr a začala sbírat věci po pokoji, něco mi v hlavě říkalo , že Caleb se sem už nevrátí a tak jsem sbalila i jeho věci.Pořád jsem ale koutkem oka hleděla do dveří jestli se v nich nezjeví. Kufry už jsem měla odložené u dveří ale pořád jsem byla sama, po delší době zatroubil táta před hotelem. Jako první mě pevně objal , pak vzal mé kufry do auta.

Cestou jsem svůj pohled upírala ven, doufala jsem že někde uvidím stát Caleba, ale to bylo marné, nebylo po něm ani památky.

"Najde se neboj, přece se nemohl vypařit"

"Bojím se, co když se mu něco stalo a prostě, víš kam mířím"

"Nesmíš myslet na to nejhorší ale naopak, že vše bude dobré"

"Tohle mi ted moc zrovna nejde"

"Spala jsi vůbec?"

"Ne, ani bych nedokázala usnout, ty sám ale vypadáš že jsi ještě neviděl ani postel"

"Dobře víš že pracuji až do rána a něco mi říkalo že ty taky nespíš"

Doma už všichni spali, vlastně to u nás doma bylo typické, já a táta jsme vždy seděli ještě v kanceláři a dělali spisy a máma s bráškou už si užívali v říší snů. Posadili jsme se do kanceláře oba čekající na nějaké zprávy.

Mě ale čekaní zmohlo, ani nevím kdy jsem usnula. Probrali mě až cizí hlasy u kanceláře, nepatřili nikomu známému. Vstala jsem a podívala se z okna, byli tam policejní auta. Chtěla jsem vědět co se stalo tak jsem rázným krokem vykročila z kanceláře. Stáli tam dva policajti, jedna žena která vypadala mladě a muž který vypadal jak nějaký děda. Táta se na mě otočil a v očích jsem mu viděla soucit a taky smutek. V hlavě mi běhaly ty nejhorší myšlenky. 

"Moc mě to mrzí zlatíčko, před chvíli ho dovezli do nemocnice"

Svět se okolo mě začal bortit. Rukou jsem si prohrábla vlasy a z očí mi začaly téct slzy "Co se skra stalo?!". Podívala jsem se na dva strážníky, žena sklopila svůj zrak k zemi, starší pán ke mně ale přišel blíž a položil mi ruku na rameno "Někdo ho vytlačil z cesty, nebojte slečno, budeme se ze všech sil snažit najít toho kdo to udělal".

Sebrala jsem svoje poslední chvíli a utekla jsem do svého pokoje. Tam jsem se opřela o dveře a začala brečet, byla jsem zlomená.