|TEN NAMYŠLENÝ EGOISTA| ~MAVY~

7

Otřel jsem si oči a vešli jsme dovnitř.

Kovář a ředitel tam seděli u stolu a pozorovali nás.

Ředitel:" pojďte do ředitelny."

Neee!!! Prosím! Já tam nechci! Ale musím. Všichni čtyři jsme se tedy odebrali do ředitelny. Tam jsme se posadili a Kovář začal.

Kovář:" takže! Karle kde jsi byl! Nechci aby ses bavil s Carevem! Má na tebe špatnej vliv! Včera jsi ani nepřišel domů!"

Karel:" já vím."

Kovář: to je všechno! Víc mi k tomu neřekneš!"

Karel:" ne. Co víc chceš slyšet?! Martin se semnou stejně nechce bavit."

Kovář:" tak proč jsi u něho včera byl!"

Karel:"vysvětloval jsem mu Matiku."

Kovář:" dobře! Ale už k němu nikdy nepůjdeš! Ať si sežene doučování! A teď Carev!"

Ředitel:" tady bych si to převzal. Martine. Máš přes 200 neomluvených hodin."

M:" já vím. A-Ale já-já za to nemůžu. Prostě vždycky za-zaspím. Ale já s-se snažím. A budu se sna-snažit je-ještě ví-víc. Nevyhazujte-e mě! Prosím!"

Karel: " nemůžete ho vyhodit. Vždyť-"

Kovář:"- Karle buď zticha! Vůbec se do toho nepleť! A vůbec! Už můžeš jít! Padej do třídy! Už se zvonilo!"

Brečel jsem. Nechci aby mě vyhodili. A Karel to asi taky nechce. Taky začal brečet. Ale spíš nenávistí. Vražedně se podíval na svýho otce a potom odešel a prásknul dveřmi. Asi mu na mně fakt záleží. Měl bych se o něj více zajímat. Teda, pokud mě nevyhodí. Náš ředitel je ale správnej chlap a je dost hodnej. Už mi ale prominul tolik věcí, že už to asi neudělá znovu.

Ředitel:" Martine, nechci tě vyhazovat, ale takhle do dál nejde. Nemůžeme tohle tolerovat. Buď začneš chodit včas, nebo je mi líto, ale budeš muset odejít."

M:" slibuju že už nebudu chodit pozdě. Dám si na to pozor."

Ředitel: " máš poslední šanci. Už nebreč, ale aspoň je vidět, že ti na tom záleží. Můžeš jít"

M:" nashledanou, děkuju."

Ředitel:"ahoj"

Ok. Jsem na záchodech. Mám mokrej obličej, opírám se o umyvadlo a zhluboka dýchám. Zazvonilo se. Otevřeli se dveře. Mě se podlomili nohy a jsem opět na zemi. Karel. Zase. Přiběhl ke mně.

Karel: "Martine! Slyšíš mě! Co se děje?!"

Tohle o mně taky nikdo neví. Říkal jsem, že jsem citlivka. To ano, ale když jsem hodně ve stresu, tak se mi děje právě tohle. Podlomí se mi nohy a nevnímám. Omdlím. Musím se uklidnit. Jinak se budu pořád stresovat a můžu jet rovnou do nemocnice.

Pomalu jsem se začal uklidňovat postavil jsem se. Karel do mě furt hučel, jestli jsem v pořádku a co se děje, co mi řekli...
vůbec jsem ho nevnímal a se stálým kamenným výrazem v obličeji jsem prostě odešel do třídy. Chvíli nechápal ale pak se za mnou rychle rozběhl.
Sedl jsem si do lavice a jenom koukal před sebe. Nikoho jsem nevnímal. Ani jsem nemrkal. Kdybych se s někým bavil, tak bych se mohl zase vystresovat a opět omdlít. A to já nechci. Prostě jsem jen koukal před sebe a v hlavě si všechno urovnával. Nevnímal jsem ani to, že přišla učitelka. Všichni kromě mě se postavil. Chvíli na mě učitelka křičela. Po neúspěchu přišla přímo přede mě a začala se mě ptát, jestli jsem v pořádku. Řekl jsem pouhé ne a zase nereagoval.

Učitelka:"co mu je?"

Karel: " to právě nikdo neví."

Učitelka:" zavolám jeho rodičům"

Chtěl jsem jí říct ať je nevolá. Momentálně jsou v Itálii. Ale neměl jsem sílu na to, jí to říct.

Učitelka:" rodiče nemůžou. Nejsou v Česku, víte někdo kde Martin bydlí?"