|TEN NAMYŠLENÝ EGOISTA| ~MAVY~

19

Pohled Martina:
Ahh. Zase někdo nechal otevřené okno! Ptáčci zase cvrlikají. A proč je ta matrace tak tvrdá?
Oči mám slepené a ani se mi nechce je oteví- tak počkat. Slepené? Oh né. Ja už vím. Už si vzpomínám. Na včerejšek.

To je divný. Může vůbec člověk brečet ze spaní? Je to vůbec možný. No asi jo. Jinak bych neměl slepené oči od slz. Musím si o tom s Kájou promluvit. A už nikdy nechci spát na lavičce. Fakt není zrovna pohodlná. A trochu mě z ní bolí hlava.

Vstal jsem z lavičky, trochu se protáhl a pak se s bolavými zády a bolavou hlavou vydal zpět na hotelový pokoj.

***
Odemykám dveře. Doufám, že tady Kája je. Už si opravdu potřebujeme nutně promluvit.

Hned po tom, co jsem ty dveře otevřel jsem si ani nesundával boty a rovnou šel chodbičkou do ložnice s doměním, že tam Kája bude.
Zastavil jsem se ve dveřeích od pokoje, opřel se o rám a koukal před sebe na Káju zabaleného v dece.

K:"Marťo."

Vydechl a namířil si to rovnou ke mně. Chtěl mě obejmout, ale odstrčil jsem ho od sebe. Trochu zesmutněl, bylo to na něm vidět.

K:" Martine co jsem ti udě-"

M:" musíme si promluvit."

K:" no,.... d-obře."
Trochu se zakoktal. Asi se lekl, že se s ním chci rozejít. Pff to ani ve snu. Opravdu ho miluju. Jen si prostě chci promluvit. Problém?

K:" a-a o ččem-m?"

M:"o našem vztahu."

Sedl jsem si na kraj naší ustlané postele a gestem jsem Kájovi rukou naznačil, ať se posadí vedle mě. Trhá mi srdce když vidím jak je smutný a má strach v očích.

M:" neboj, není to nic vážného, jen se tě na něco chci zeptat. Potřebuju aby jsi mi to vysvětlil."

K:" dobře. Jsem jedno velké ucho."

M:" včera-"
Musel jsem se pozastavit. Začala mě bolet hlava. Co včera? Co jsem to vlastně chtěl říct? Měl jsem to na jazyku, ale nemohl jsem to vyslovit. O čem jsem s ním vlastně chtěl mluvit? Včera se něco stalo, ale co? Sakra! Proč si to nepamatuji. Vždyť jsem ani nic nepil! Ještě ráno jsem to věděl! A vše jsem si pamatoval! Chytl jsem se za hlavu a trochu sykl. Nemůžu si vzpomenou, co se včera stalo. Proč jsem na něj byl naštvaný. No jo. Proč jsem vlastně spal na lavičče?

K:" Marťo si v pořádku? Kde jsi včera byl? Proč jsi odešel."

Pořád jsem měl ruku opřenou o své čelo. Zdá se mi, jako bych hořel. Proč si to nepamatuji? Špatně se mi dýchá. Co se to děje?

M:" j-já nevím, já si nic ze včerejška nepamatuji!"

Trochu jsem se přestal ovládat a rozkřikl se po celém pokoji. Hned jak jsem si to uvědomil, jsem začal brečet. Kája mi vzal mojí ruku, kterou jsem se držel za čelo a sevřel ji v té svojí. Pak ji ale opět pustil a s ustaraným pohledem mi položil ruku na moje spocené čelo. Teď mám pocit, jako bych stál v ohni.

K:" pro Boha"

Vydechl ustaraně a oči se mu trochu zalesky od slz.

Lidi! Tenhle příběh přesáhl 1K! Omg! Díky moc!

Btw: psala jsem že už ho budu chtít ukončit. Bylo to z důvodu, že už mě moc nebavil a hlavně že jsem neměla nápady. Ale zase mě to začalo bavit a dostala jsem další nápady jak to může pokračovat. Takže to ještě rozhodně nekončí!

(Za nové nápady děkuji mému milovanému záchodu.😘 nejlepší místo na přemýšlení.😂)