|TEN NAMYŠLENÝ EGOISTA| ~MAVY~

25

K:" rychle! Hejbněte sebou! Ať to stihneme!"

Mamka:" Kájo, kam nás to táhneš. Vždyť už tady půl hodiny jen procházíme městem."

K:" já vím, musíme se tam prvně dostat. Ale nebojte, určitě si to užijete. Už tam budeme."

To je hrozný. Člověk je chce vzít na hezkou projížďku a oni jenom celou cestu rencají. I když docela je chápu. Proč vlastně mluvím v množném čísle když celou cestu mluví jen mamka. Martin je jakýsi... zamlklý.

Jelikož se Martin táhne někde vzadu, tak jsem zpomalil a přizpůsobil se jeho tempu. Mamka teď jde asi sedm metrů před námi. Jde docela rychle.

K:" Martine děje se něco? Jsi zamlklý. A to se k tobě nehodí."

M:" ..."

K:" prosím odpověz mi,"

M:" Kurva Kájo! Jak se mě můžeš ptát jestli se něco děje?! Jak můžeš dělat že se nic nestalo! Doprdele nechápeš že já tě fakt miluju. Ty se mi stráníš. Proč? Já,.. um. Hele, nejsem blbej a vidím na tobě že nejsi šťastný. Nejsi! Nemáš mě rád tak, jak tvrdíš. Mám pravdu co?"

Sakra! Co mu mám teď odpovědět?! Pravdu? Lež? On lež pozná. A navíc já neumím lhát. Prostě bude asi nejjednodušší mu říct čistou pravdu.

K:" nechci ti lhát. Ale nechci ti ublížit. Já-"

M:" už jsi mi ublížil dost. Nezakecávej to!"

Štěkl po mně a dal se skoro do běhu. Jak může běžet, když neví kam jdeme? Dobrý, jen doběhl mamku. Už jsem se lekl že chce utéct. Za chvíli tam budeme. Chci je vzít na loď. Bude to fajn. Teda pokud na mě Martin nebude naštvaný. I když... kdo by nebyl, že?

Pohled Martina:
Proč mi tohle dělá? Proč jsem se musel zamilovat zrovna do něho?

Vyštěknul jsem na něj moji poslední větu a rozběhl se za jeho mamkou. Nechci stál vedle něj. Chci ho držet za ruku. Políbit ho. Ale on nechce.

Mamka:" vy jste se zase pohádali?"

M:"Hm"

Mamka:" víš, on Kája není zlý, ale já nevím. Asi má nějaké divné období."

M:" jo... divné období."

Zašeptal jsem si spíše pro sebe, ale jsem si jistý že to paní Kovářová slyšela moc dobře.

Mamka:"on.. um, rozešel se s tebou?"

Cítím se... bezbranný. Jo, přesně takhle. Nemůžu nic udělat. On mě prostě nemá rád.

Mamka:" hele, Martine poslyš. Vím že to je těžké, ale v tomhle je asi jasno. Mám tě opravdu ráda, jsi skvělý, sympatický, i hezký kluk. Ale jestli tě Kája nemiluje, tak by to byl hodně komplikovaný vztah."

M:" ja vím, jenže já ho prostě pořád miluju!"

Propukl jsem opět v hysterický pláč. Paní Kovářová si mě přitulila do obětí a začala mě utěšovat. V jejím objetí se cítím bezpečně. Asi jako kdysi v Kájovým objetí.

Pohled Káji:
Vážně se teďka objímaji? Teda ale musím uznat, že Martin vypadá jak kdyby ho přejel traktor. A teď ho moje mamka utěšuje při cestě na romantickou vyhlídku lodí a já jen stojím za nimi a tupě přihlížím jak se Martin trápí. Co jsem to zase provedl!?