|TEN NAMYŠLENÝ EGOISTA| ~MAVY~

26

K:" um, tak jsme tady."

Mamka:" loď?"

K:" jo! Projedeme se na lodi po Amstelu. Je to asi na hodinu, takže jdeme."

Mamka:" promiň Kájo, asi jsem ti to neřekla. Ale nesnáším lodě. Hrozně se na nich bojím. Ale tak běžte jen vy dva. Já si zajdu do obchodů."

K:" dobře, když myslíš. Nebudu tě nutit."

Pán nám všechno potřebné vysvětlil a my jsme si s Martinem nasedli do loďky. Rozjeli jsme se a chvíli jsme jen tak pádlovali. Jelikož nás to přestalo bavit, tak jsme se usadili a jen si užívali ten pocit. Teda, alespoň já. Martin se celou dobu tváří smutně a zdrceně.

Pohled Martina:
K:" tak, jak se ti to líbí?"

Narušil Kája to hezké ticho tou trapnou otázkou. Je vidět že je nervózní. Jak si asi myslí že mi je? Láska mého života mi dá košem a ještě si myslí že mám být zas veselý a užívat si nějakou projížďku na lodi.

K:" Martine, omlouvám se."

M:" Hm"

K:" opravdu se omlouvám."

M:" to mi tě ale nevrátí."

K:" tak, um, třeba. Já-"

M:" Kájo, nesnaž se. Už jsem se s tím smířil. Mám být zase ten veselý Martin? Nebo co po mně ještě chceš? Další šanci mi stejně nedáš. Nemá to cenu. Nech mě alespoň sedět vedle tebe."

K:" dobře."

Přisedl jsem si ke Kájovi a položil si hlavu na jeho rameno. Jak mi tyhle chvilky chybí. Ale musím uznat že ta projížďka na lodi je fakt hezká. Dobrej nápad.

M:" ta projížďka je hezká. Um, romantická."

K:" jo, to máš pravdu. Proto jsem ji koupil."

M:"děkuju."

K:" za co? To byla maličkost."

Podívali jsme se navzájem do očí. Ne! Já to prostě bez něj nedokážu vydržet. Začal jsem se k němu pomalu přibližovat. Očekávám že se odtrhne. Přeci.. jsme jen 'kamarádi'. Ale ne. Mýlil jsem se. A nakonec to byl stejně on, kdo tu mezeru mezi námi překonal. Ten co spojil opět naše rty.
Opravdu si to užívám. Co se vlastně stalo, že už mě nemá rád. Já ho pořád miluju. Strašně moc!

M:"umm....Hm!! Počkej! Já nemůžu. Tohle nejde."

Přerušil jsem naše spojení. Odtrhl jsem od sebe naše rty. A posunul jsem se se špatným pocitem viny na druhou stranu lavičky.

Kája asi pochopil, že tohle mi ubližuje ještě víc, než jeho přítomnost a tak jenom sklopil hlavu a tiše špitl jemné "promiň". Řekl to tak chladně, ale přesto tak sladce.

M:" já bych ti dokázal odpustit ale ty mně ne."

K:"cože?"

M:" měl bych se od tebe držet dál. Pak to takhle dopadá a já můžu rovnou skočit z mostu."

K:" ne! To nedělej! Ale byla to moje chyba, promiň. Neměl jsem to dělat. Ale prostě jsem musel."

M:" Kájo. Proč mi to děláš. Víš že mě to ničí."

K:" já vim. Jsem... jsem hroznej kretén."

M:"jo, to jsi. Ale můj kretén."

K:" cože?"

M:" nic. Koukej, hvězdy."

K:" no počkej, to je sice hezký, ale co jsi myslel tím "já bych ti dokázal odpustit ale ty mně ne."?

M:" no.. to je jedno. Neřeš to. Prosím.

K:" ale-"

M:" -prostě to neřeš!"