|TEN NAMYŠLENÝ EGOISTA| ~MAVY~

11

K:" jo. Já vím. To všechno mamka."

M:" nikdy ses o ní nezmiňoval."

K:" já vím."

———

M:"a?"

K:" co a?"

M:" tak mi o ní něco řekni. Zajímá mě to."

K:" no dobře. Ale nevím, co všechno chceš slyšet. Mamka prostě vlastní jednu firmu a ta jí dost vydělává. Takže si díky tomu žijeme v luxusu. Ale není moc doma. Je buď u počítače, nebo furt s někým telefonuje, a nebo je někde v zahraničí. Je mi to trochu líto, ale nic s tím neudělám. To je vše. Nic víc, nic míň."

M:" aha, to je hustý. Taky bych takhle chtěl žít."

K:" Hm. A co tvoji rodiče? Taky jsi mi o nich neříkal."

M:" rodiče. No. Jo. Dobrý."

K:" Martine? To neznělo moc přesvědčivě."

M:" hhhh, No dobře. Teď bydlím sám. Jak sis asi všiml. Na všechno jsem si musel vydělat sám. Nikdy mě nepodporovali. Jsem taková chyba jejich života. Nechtěli mě. Nechali si mě jen kvůli babičce, která mě vždycky milovala celým svým srdcem. Bohužel. Už mezi námi není. Když umřela, bylo mi jedenáct. Rodiče mě prostě opustili. Řekli, ať si dělám co chci. Chvíli jsem byl na ulici. Jen tak se tam poflakoval. Nevěděl jsem, co mám dělat, kam mám jít, kde najít jídlo, když nemám peníze. No prostě horor. Asi půl roku jsem byl u mýho bratrance. Je o devět let starší. On jedinej mě po smrti babičky měl rád. V tý době mu bylo dvacet.  Byl fakt skvělej. Byl na mě hrozně hodnej. Prostě jako takovej správnej kámoš. Ale našel si holku a odstěhoval se. Mezitím jsem si už našel brigádu, kterou jsem mohl dělat i v tak nízkém věku. Bylo mi to blbý, ale všechno mi platil. A prostě byl jako moje máma. Staral se o mě. No a než se odstěhoval, dal mi asi deset tisíc a odjel. Myslím, že je teď v Londýnu, ale nevím. Nechtěl jsem o tomhle mluvit. Mám takovej složitější život no...
Ale tak když jsi to chtěl slyš-še-et."

Začínají se mi oči plnit slzami. Mám hroznej život. Nerad sebe lituju, ale kdybych byl v lepší rodině.. no, radši nad tím nebudu přemýšlet.

K:" pane Bože! To je hrozný. A já jsem ani netušil jak můžeš mít těžkej život! Martine, je mi tě fakt líto, ale už se máš dobře ne?"

M:" jo. Už to není boj o život. Už je to normální život teenagera."

Jediné světlo v mém životě je Bestík. A teď i Kája. Ale s ním je to jiné. Protože Bestíka miluju nadevše. Ale jako moje zvířátko. Káju miluju jako svojí životní lásku. Nejdřív jsem si myslel, že to je jen namyšlenej egoista. Ale on je fakt hodnej. A taky hezkej.
Ale co mám dělat, abych ho dostal? Mám mu to říct? Nebo mu dát pusu a potom mu to říct? Ja nevím. Asi to nechám na jindy. Až budu připravený.

M:" tak já už asi půjdu."

K:" už musíš? Nemůžeš tady zůstat? Budu se tady sám hrozně nudit."

M:" ne, já už fakt musím. A ještě ti doma musím poslat ty zápisky."

K:" a nechceš sem přijít na víkend?"

M:" a co tvůj fotr?"