|TEN NAMYŠLENÝ EGOISTA| ~MAVY~

28

Mamka:" dobré ráno kluci.. vstávejte!"

K:" mami? Jak ses sem dostala?"

Mamka:" mám tvoje klíče a teď vstávejte, jdeme na snídani."

Martin vesele vyskočil z postele a rovnou si to zamířil do koupelny.

Mamka roztáhla závěsy a strhla ze mně deku.

K:" jako vážně. Já chci ještě spát. Zatáhni to."

Mamka:" nene, jdeme na snídani a potom se tady půjdeme projít. Možná by jsme mohli do muzea. Tak dělej vstávej."

K:" ahhh. Kolik je hodin."

Mamka:"asi osm."

Vzal jsem polštář a přitlačil jsem si ho na obličej, abych zabránil slunečním paprskům, které se snažili oslnit můj obličej. Slyším jak mamka stele postel vedle mě. Chtěl jsem se natáhnout pro peřinu, ale někdo mě chytl za nohu a vytáhl z postele tak, že jsem z ní málem spadl. Martin.

M:" vstávej."

K:"ale ale, to je mi ale milé probuzení. Koukám že ty ses asi vyspal do růžova co?"

M:" jo, tak dělej. Mám strašný hlad."

Martin vyběhl ze dveří a už si to štrádoval do jídelny. Ty jo, ten asi musí mít fakt dobrou náladu. Je oblečený, učesaný, upravený a celkově prostě vypadá strašně dobře.

Vyhrabal jsem se z postele, udělal mojí klasickou ranní rutinu a spolu s mamkou jsme se vydali na snídani za Martinem, který už zřejmě dávno snídá.

Mamka: "nevim co jsi mu řekl nebo udělal, že je tak šťastný, ale líbí se mi to."

K:" no jo."

Odsekl jsem poměrně smutně. Teď možná šťastný je, ale já pořád nevím, co k němu cítím. Je to láska, nebo mě jenom přitahuje, ale nemám ho rád? Je mi ze mě špatně. Teď mám takové smíšené pocity. Zklamu ho. Zklamu ho jestli mu řeknu že ho nemiluji. On mě miluje celým svým srdcem. Já si ho nezasloužím. Ach jo, proč to je tak komplikované? No... i když, nebylo by to tak komplikované kdybych nebyl kretén a uvědomil si, co k němu cítím a byl schopný mu to říct. Je to jen na mně.

*Au!!*

Já jsem přemýšlel tak intenzivně, že jsem si nevšiml sloupu přímo přede mnou a napálil jsem to do něj.

M:" Kájo, co to děláš."

Otočila se za mnou mamka a začala se mi smát.

K:" hahaha, fakt vtipný."

Zvedl jsem se ze země a vydali jsme se společně do dveří, z krerých jsme už u stolu viděli mávajícího Martina, který do sebe cpe celou palačinku.

M:" Kájo, co se ti stalo že jsi tak červený?"

Zeptal se ulepený Martin od celé palačinky s plnou pusou a dávící se smíchy nad mým červeným obličejem.

K:" když jsem šel tak se mi do cesty postavil sloup."

M:" aha."

Vysoukal ze sebe Martin smysluplné slovo po asi dvou-minutovém záchvatu smíchu, při kterém na nás koukali všichni co zrovna snídani.

Miluju jeho smích.

Aloha👋🏻. Teď si tak říkám že vám tahle kapitola mohla přijít celkem zbytečná, ale ujišťuji vás že zbytečná není😘😆